Na dlani

12. prosince 2016 v 20:49 | Auril |  > poeticky



Jednou motýl ke mně vlít
šimral
když přistál mi na dlani
jeho stín byl malý
jako klid
těch co nikdo nechrání

Řekl že už slyšel tisíc slov
tisíc ztracených musel pít
nechat se stokrát oslovit
a beze slov odejít

Prý přísná jsem a chladná
motýla na pouti si mám vystřelit
řekl
když nechala jsem struny ticha znít

Měla jsem motýla...

Na dlani...


obrázek: MUSiiCxMANiiAC

 

> o čtení Povolání žebrák

19. srpna 2016 v 18:03 | Auril |  > o čtení



"Žebrák" je knížka, na které mi vadí velká hromada věcí a nenapadá mě nic, co by tvořilo alespoň pozitivní pidihromádečku.

Právě jsem se zkusila ještě jednou a hluboce zamyslet a fakt nic!

Hned při bližším průzkumu knihy mě totiž vyvedlo z rovnováhy samotné její provedení. Velké písmo, sto devatenáct stran, když nepočítám reklamu, obsah, poznámky, zbytečný doslov a počítám-li předmluvu. Spousta nadpisů, podnadpisů, kapitol i podkapitol a s tím související hojné užívání enteru, či volných půlstran. To není nic, co by člověka zrovna nadchlo, když z peněženky vytáhl dvě stě devatenáct korun. Chápu, za každou knihou stojí množství práce atd. není však potřeba hrát si na něco, co nejsme. Nicméně má chyba, ze které jsem poučena a při nákupu čtiva přes net si raději půjdu vše nejdříve prolistovat a ochmatat hezky postaru… tedy fyzicky do knihkupectví.

V tento moment jsem si však říkala: "Ále nesuď knihu podle obalu!" obvykle je totiž člověk příjemně překvapen.

Stručně pro ty, kdo už nechtějí číst dál: Překvapena jsem byla nepříjemně a knížka maže do antikvariátu.
Příběh muže, který žil na ulici a byl žebrajícím od velmi mladého věku po současnost (pokud se tedy z něho díky knize nestal milionář :-)), by mohl mít "megaobřístrašněvelikej" potenciál. Tohle mě napadalo, když jsem objevila knihu "Povolání žebrák" v jakési brožurce s edičními plány pro tento rok. Později, při otevření knihy, jsem tedy čekala vyprávění, syrový příběh jedince žijícího v surovém prostředí ulice mezi těmi a tam, kde se nikdo s ničím a nikým nemazlí. Byla jsem hluboce přesvědčena, že konečně někdo dostal možnost být slyšet a říci co jinak říci nemohl, protože jen málo je těch, kteří by naslouchali.

Nooo tak omyl vážení.

Dočkala jsem se plytkého, neuspořádaného, kusého a nicneříkajícího čehosi, co se snaží být prezentováno jako výše avizovaný příběh muže, který nelituje ničeho zejména ne sebe sama. Přitom prostor mezi řádky je sebelítostí naplněn natolik, že si jí všimne i ten, kdo mezi řádky číst neumí. Jde tedy o klasický příběh muže, co se jako chlapec těšil na slony na venkově a místo toho se dočkal nespravedlnosti a krutosti dospělých, která ho dovedla ke starému dobrému flákání se a chlastání.
Knížku jsem po dočtení odkládala s určitým znechucením. Znechucením z chlapa, který rozděluje lidi na dobré a špatné podle toho jestli mu něco dají, všechny prokoukne a vlastně je to strašně velkej frajer, co strašně dře a má neskutečnou vyřídilku se všemi a vším.

Velká škoda… skvělý nápad ze kterého je ve finále další marná kniha.



Chlapec v pruhovaném pyžamu

15. srpna 2016 v 20:00 | Auril |  > o čtení


Začnu netypickou otázkou. Viděli jste film? Já ano, před lety. U scény s ošetřováním odřeného kolene v kuchyni jsem brečela, ne jako jedna želva, ale jako čtyři želvy, kterým se stalo něco hodně, ale opravdu hodně strašnýho a ony roní krokodýlí slzy! Podotýkám, že já u filmů obvykle brečím pouze v případě, když se tam něco děje psům… koním… delfínům… no dobře, tak asi jakémukoliv zvířeti.

Ještě prozradím, že toto je jedna z mála situací, kdy je film roven knize, vlastně možná i o fous lepší.

Po výše zmíněné zkušenosti s filmem jsem tedy ke knize přistupovala s velkým respektem a obavou. Právem. Želví situace se sice neopakovala, nicméně se konalo alespoň dosti intenzivní běhání mrazu po zádech, a to téměř po celou dobu čtení. Jen téměř celou dobu proto, že mistr Boyne si se čtenáři na prvních několika stranách pěkně hraje. Záludně a jemně naznačuje, oč a koho by se mohlo jednat… nic určitého, prostě normální stěhování rodinky do "Oušicu", kam se nikomu příliš nechce, ale všichni musí, protože si to přeje "Fíra", a co si přeje "Fíra", to je pro ostatní rozkazem. Pak ale stačí výkřik malého chlapce působící jako rána pěstí, která vás pěkně uvede do obrazu. V tenhle moment jsem dospěla k závěru, že bych určitě chtěla nejdříve číst a teprve pak vidět! Totiž my, co jsme nejdříve viděli, přicházíme teď při čtení o jistá překvapení a čtecí zážitky, ale nevadí.

Příběh je líčen z pohledu devítiletého chlapce Bruna, nicméně autor je dospělým člověkem, což je samozřejmě znát. Snaha o dětskou naivitu, myšlenkové pochody, mluvu atd. dospělému prostě ve většině případů nemůže projít. Ovšem pozor! Boyneho styl má natolik silné kouzlo osobnosti, že kdyby se mi snažil nakecat, že abeceda rozhodně nezačíná písmenem A, tak mu ještě zatleskám. Kniha je prostě psána tak, že lahodí čtenářovu oku i duši… jde z ní klid (podobně jako z Jany Eyrové), což je vzhledem k těžkému tématu dosti neuvěřitelná věc.
Bruno je malý velký badatel, takže když ve svém novém pokoji objeví okno a to, co je za ním, je jasné o čem dříve nebo později začne přemýšlet. Dokonce o situaci za oknem debatuje se svou sestrou, která je jinak naprosto "Beznadějný případ". Moment, kdy si dvě děti snaží nějakým logickým způsobem vysvětlit nevysvětlitelné výjevy odehrávající se za plotem, je až hrozivě absurdní.
A jako každý správný dobrodruh se Bruno jednoho dne rozhodne vydat na průzkum okolí svého nového domova. Okamžik, kdy na své výpravě objeví chlapce, co žije za oním záhadným plotem je strašlivý. Strašlivý tím, jak spolu mluví…úplně normálně o tom, jak se jim líbí jméno toho druhého, o tom, že jsou vlastně dvojčata, když se narodili ve stejný rok i den, kolik má kdo na své straně přátel, kdo nosí jakou pásku nebo o tom jak se museli stěhovat. Rozhovor dvou dětí z pohledu své strany plotu. Rozhovor, který umí u čtenáře vyvolat pořádnou husí kůži!

"Když ty jsi na špatné straně plotu," vzdychl si Šmuel.

Co asi udělá Bruno?


"To se ví, že se to stalo hodně dávno a nic takového už nemůže opakovat. Ne teď a ne v této době."
Píše se na poslední stránce knihy "Chlapec v pruhovaném pyžamu".


 


A nic je teď

6. června 2016 v 19:41 | Auril |  > poeticky



Někde v dálce zazněl hrom
řekli mi že to se hroutí světy
pobily je bomby plný slov
slov co tvoří nic
jen prázdný věty
Nic je teď co dozněly hromy
kdy po tvářích mi kráčí stín
od vlasů kde psávala jsem slovy
až někam dolů ke dlaním
Tam slova mění se v noty
co jako hroutící se světy
z dálky zní


Obrázek: ReyeD33



Jsi sůl v ráně

6. prosince 2015 v 22:07 | Auril |  > poeticky



Slaná jsem solí v ráně

všude tam kde můj svět se s tvým dotýkal

a já neviděla

že koncem jsme začínali



Teď ve stínech dnů stýská se mi

a v ledové vodě namočená

tvářím se

že vše je správně



No slzy pořád mám

čas o žádnou z nich ještě mě neobral

a tebou jsem celá umouněná

rveš mi tváře


Říkám otevřeně

jsi sůl v ráně

kterou jsem otrávená


Na krku mám...

14. června 2015 v 16:40 | Auril |  > poeticky



Mám slinu na krku
co teče
ubrousek z těla
mi byl svlečen
nahý symbol
v davu vlečen

Padá déšť
je kamením
dětský smích
pláč dospělých
modlení
bez řešení
úsměv můj
co není

Mám slinu na krku

a jediný co mi chce je brečet


obrázek: Defiantforever4


Naivně

1. června 2015 v 19:29 | Auril |  > poeticky


Ve vzteku lížu stromy
s naivní touhou
že v jazyku nebudu třísky mít
pak vychlastám dvacet čtyři rumy
jako záplatu na to
že v hlavě začlo mi cosi hnít

Všechno kolem se točí...

... prostě mám levý obě nohy
a nezbytnou třešinku na očích

obrázek: J-u-d-a-s


Bez dechu

1. května 2015 v 16:59 | Auril |  > poeticky



Bez dechu a slepou
i vítr mě nechal být
v těle na kusy
s duší nahou
a vrabcem v hrsti
co asi tam chcíp

Tak jdu
a dřu o zdi hlavou
zas nezbývá
než láskou k bližnímu svému
snažit se zadusit

obrázek: dincturk


Na dně...

1. února 2015 v 16:53 | Auril |  > poeticky
Na dně džbánů
tichem naplněných
nechala jsem kříž
teď modlitba ze rtů
divně a prázdně
zní
Na dně jezera
s vodou zakalenou
zlatá rybka by měla žít
v bahně však byla udušena
rybář
marně teď hledá síť
Na dně propasti
pod těly sebevrahů
rostlinka bledá
okvětní lístky nemůže rozevřít
Dno všedních dnů
otisky prstů nechá
a já
zkouším je smýt…
rok 2013

Pozdě

1. ledna 2015 v 17:53 | Auril |  > poeticky
V hlavě skládám slova
všechna ta
co slyšet jsem nikdy nechtěla
Divný
je to divný
z nebe padá vločka
slaná a plná popela

Nechci ale slyším
všechno to
co říct jsem nikdy neměla
Divný
je to divný
v proudech teče voda
příliš horká a kyselá

Váhavě sčítám roky
všechny ty
co věděla jsem a nebděla
Divný
je to divný
na zdech visí obraz
černý bez známého autora

rok: 2013


V odstínech

25. listopadu 2014 v 20:19 | Auril |  > poeticky


V odstínech černé
tančím
oči mhouřím
se slovy na řasách
zas
někdo přišel
ruce mi zkroutil
a jsem na rtech rudá
říkám si že to bolí
tak v oparu z cigaret
bloudím
lehce drzá
se zlatou ve vlasech
falešně zářím matně hrdá
místo černé
tisíc odstínů šedé zkouším
je težká a tvrdá...


obrázek: deepmelancholy



Na papíře...

24. listopadu 2014 v 19:09 | Auril |  > připravuji

Chmurně

19. listopadu 2014 v 19:18 | Auril |  > poeticky

Co znělo pořád zní
v nádobě duté
s ozvěnou ve střepu
a ostrou hranou zarytou do dlaní
prázdně a tupě
jako sníh
co padá na zelené listí
v hlavách skloněných
kde zvonky zpívají
že poslední zbyl smích cizích lidí
kteří vidí a ví
že chmurno je smutné

obrázek: TheAJDeviant


Asi příležitost...

13. listopadu 2014 v 14:04 | Auril |  > poeticky


Slunce zasvítilo
na sníh
rozpustil se
jako budoucnost
budoucnost nás dvou

A já zas

Pouštím televizi
hledám v ní
co
asi příběh
příběh nás dvou

Chtěla jsem brát
Chtěla jsem dát
Chtěla jsem...

... příležitost


rok 2013
obrázek: TheAJDeviant


Bylo...

17. srpna 2014 v 13:23 | Auril |  > poeticky


Ve zmoklém trsu trav
našla jsem chmýří pampelišky
kdysi pyšnila se
žlutou barvou uprostřed šedých hlav
na které dívala se z výšky
Na kraji chodníku
vedle sáčku od bonbónů
holubí pírko leží
symbol co špinavý je
a mír v něm hledat
jde jen stěží
Za pohledem bezdomovce
zdar a síla byla
teď nic tam vězí
tváři bez naděje
dám peníz
a zkusím
věřit…

rok 2012
obrázek: mehrandj7


V mlze

3. srpna 2014 v 11:36 | Auril |  > poeticky



Mlha co poznána je staletími
stoupá
nad vodu
nad břehy
loď od nich odplouvá
světla její brzy zmizí
a táhlými nočními stíny
hlas zní
zpívá

O ničem
O všem

Já hloupá myslela si
že line se z hrdla slavíka

Slyším jej
a sama sebe
z obrazu živého
chtěla bych vymazat

Malá loďka pluje dál
někam
ale nikdy ne za nosem

rok 2012
obrázek: DenisOlivier


Ruce mám špinavé...

9. července 2014 v 9:23 | Auril |  > poeticky



Spadla mi nota do dlaní
čím zní
nikomu nepovím
jen se ptám…

kdo šel by si hrát
na to že voní listí
praská les a hlasy spí
na vše co nepoznám…

pak musím chtít rozervat mraky
na nebe řvát
že co patří mně jiným nemělo se dát
když nezbývá už víc…

jen tlouct pěstí do hlíny
ztichlou notu poslouchat
hledat co ztracené je
a hloupě si přát

Zatím jen
ruce mám špinavé od hlíny

obrázek: CanusLilium


Prázdná...

29. června 2014 v 20:49 | Auril |  > poeticky


Padá, padá, padá, padá, padá padá...
ode zdi, od bran
od toho čemu říkám chrám
padá z očí mých

Od špiček prstů line se brázda
co je v ní?
Nic, je prázdná

Prázdná, prázdná, prázdná, prázdná, prázdná...

Kam točí se svět
do nočních můr
jen tam, ne zpět
zrovna jedna mi mávla
křídlem před nosem

Průhledná rána
rána, rána, rána, rána, rána...

Doktora nevolat,
pacient právě vzdal
boj s životem!

rok 2012



Co jsi ty?

25. května 2014 v 20:41 | Auril |  > poeticky

Jsi poupě tulipánu
které urval uragán
Staré tělo
co nese si spoustu ran
Mladé srdce
které ochablý má sval
Lev salónů
co se cítí sám

Rtěnka vpitá do vrásky rtu
Zarostlá cesta ke hrobu
Sklenka nedopitá
Prázdný byt v centru města

Jsi krok
co nedošláp
Půlka
co nechybí celku
Pohled
co dívá se k zemi

Nepřítel bez přítele
Jsi to
co znamená být sám!

rok 2011


Jdem...

9. května 2014 v 10:24 | Auril |  > poeticky

S oslavnou písní
co dere se na rty
kde navždy zůstane
umlčena
Jde průvod svatých lidí
pod krokem ozývá se
křik zhrzených žen
A v rohu zaplakalo týrané děcko
pravda z hrdla jeho
právě vyšla ven
Tak pějme ódu
O tom
že jsme tu byli
O tom
že tu ještě pořád jsem
Zametám stopy…
Kde jsou?
Zavřete oči…
Už dávno přišla jsem!

rok: 2011

Další články


Kam dál