Prosinec 2012

Jsem...

29. prosince 2012 v 19:20 | Auril |  > poeticky
Rok 2009


JSEM...


Jsem
posledním zrnkem písku
co zbylo na poušti,
sněhovou vločkou
co na slunci pomalu se rozpouští

Jsem
ubohou mátohou
jež cosi slepě ve tmě hledá,
věřícím bez Boha
co v naději marné k němu zraky pozvedá

Jsem
mouchou černou
děti utrhly jí křídla,
hlubokou vráskou
kterou se stáří vtírá

Jsem
květinou bez listů
nikdo jí nedal pít,
bezrukým houslistou
jehož tóny nemohou nikdy znít

Jsem
tenkou bílou nití
snadno se přetrhne,
bestií bez citu
co z řetězů zoufale se rve

Jsem
štastná asi jako rýha v zemi,
bílý tulipán špinavý od bláta,
velký muž jehož srdce těžké je a ze zlata,
snad slunce kterému vzali svit
Co z toho všeho já můžu být...



obrázek: KhalllodY

Vzpomínka

25. prosince 2012 v 13:29 | Auril |  > poeticky
Pro...

A rok 2009

VZPOMÍNKA


Vzpomínka odkudsi přiletěla
ke smutné dámě v pozadí
lehce její duši rozechvěla
a v očích slzy lesk ji prozradí

Dáma spatřila
co stalo se před lety
rána dávná se otevřela
a jemně se jí třesou rty
Věřila že zapomněla
jenže
to ne ona - ale ty

Hudba už dohrála
zavírá se sál
odchází i smutná dáma
Kam, když nikdo ji nepozval?

Jako slon v porcelánu
smutných šašků král
tak spatříte mladou dámu
jež kráčí s maskou dál

Masku nasadila dáma bledá
jen oči její vidět jsou
v nich vpomínka se lehko hledá
ta jež chtěla srdce rozetnout

Pomalu mizí ona dáma
již není v tvé paměti
Maska její tiše padá
už nezvedne ji ona
už nezvedeš ji ty

Kéž by to i ona dokázala
tak snadno jako ty
Jenže již navždy bude smutná dáma

... to stalo se jí před lety



Obrázek:OcularReverie

Děvčátko

22. prosince 2012 v 17:13 | Auril |  > prozaicky
Bylo jedno malé děvčátko, které velice milovalo příběhy, kde dobro vždy vítězilo nad zlem, chrabří hrdinové ve jménu spravedlnosti a cti bojovali se zloduchy a kde elfové, andělé a čarodějky prováděli svá kouzla. Věřilo, že takový kouzelný svět doopravdy existuje. Jen musí přijít na to, kde tento svět hledat.
Dne, kdy děvčátko slavilo desáté narozeniny, dostalo od maminky dárek. Byla to kniha ,,Tajemství kouzel". Děvčátko mělo z dárku velikou radost, protože věřilo, že v této knize najde odpověď na to, jak se stát andělem, elfem nebo čarodějkou, že získá odpověď na otázku, jak se dostat do světa kouzel.
Vzrušením mu zářila očka. Ano, konečně našlo co hledalo. A je to tak snadné. Zavřelo, knihu, vyběhlo z domu a utíkalo ulicí, dokud nedorazilo k vysokému mostu. Ještě chviličku a budu andělem, pomyslelo si.
Jak zjistilo v knize, kterou mu k narozeninám darovala maminka, kouzelné schopnosti se probudí pouze v okamžiku nejvyšší nouze. Proto běželo k mostu. Nejvyšší nouze je přece boj o vlastní život.
Přelezlo zábradlí, zašeptalo ,,Teď se stanu andělem…" a vrhlo se do hloubky pod sebou.
Pád byl dlouhý a na jeho konci se z děvčátka nestal anděl, ale pouze krvavá skvrna na chodníku.

...

Zavřelo oči a otevřelo mysl.


Napsáno roku 2008
obrázek: ivaug

Sněm Bohů

20. prosince 2012 v 18:43 | Auril |  > prozaicky
Myslím, že je čas představit vám i mé naprosté prozaické začátky.

Rok 2008 a Sněm Bohů...

Okolo obrovského kulatého stolu v honosném sále sedí několik mužů a žen hovořících mezi sebou. Náhle se jeden z nich postaví a pokynutím ruky si zjedná ticho.
"Jsme tu všichni?" ptá se starý muž s dlouhými vousy. "Vypadá to, že ano. Dovolte mi tedy, abych vás všechny přivítal, čímž také zahajuji zasedání Božského sněmu," poklepal zlatým kladívkem do stolu a usadil se na krásně zdobenou židli. "Nejprve přikročíme k formalitám. Dnešnímu zasedání předsedám já, tedy Bůh moudrosti a hlavním tématem bude Lidstvo."
"Lidstvo? Už zase, to je na programu už po nevím kolikáté! Začíná to být nudné," vypískl nespokojeně mladík s červenými tvářemi. Nikdo jiný než Bůh nešvarů a zábavy.
"Ano je to časté, leč nezbytné. Já chápu, že Vás stále se opakující téma, milý pane kolego obtěžuje a nudí, bohužel Lidé jsou zdrojem neustálých problémů a ty je potřeba vyřešit," odpoví mu předsedající Bůh. "Pokud nemá nikdo žádné jiné připomínky či poznatky rád bych pokračoval," dívá se po ostatních přísným pohledem.
"Prvním bodem jednání, je problematika týkající se neustále se zvyšujícího počtu Lidí. Tuto záležitost musíme urychleně řešit, jinak hrozí, že nám to přeroste přes hlavu. Nějaké návrhy? Ale prosím vás, chtělo by to něco nového. Epidemie, hladomory i války to už zde bylo a efektivita, jak sami víte, je téměř nulová. Zase se rozmnožili a my jsme opět na začátku."
"Co na ně vrhnout ten… jak jen tomu říkají… asteroid? Tak jsme se přeci výborně vypořádali s těmi protivnými dinosaury," přihlásí se Bohyně chladu a zimy s nápadem.
"Tím by bylo ale Lidstvo vymíceno a to snad nechceme, ne?" protestuje proti tomuto návrhu Láska. "Chápu, je potřeba zredukovat počet, ale byla by škoda zničit takové výtečné dílo, jakým Lidé bezpochyby jsou."
"Výtečné dílo? Prosím vás nenechte se vysmát! Lidi jsou jako paraziti, zničí vše co jsme jim darovali. Znečistili vodu, otravují vzduch, týrají zvěř a za chvíli se začnou požírat navzájem. Myslím, že by se měla učinit přítrž té agónii panující na zemi a tento nepovedený pokus s Lidstvem by se měl okamžitě ukončit," křičela rozčileně Bohyně přírody.
"Já myslím, že hlavním problémem a prapříčinou všeho je to, že bylo lidem dáno až příliš velké množství rozumu," prohlásí Bůh svárů a intrik a škodolibě se podívá na předsedajícího. "Co kdybychom jim trochu toho rozumu sebrali a vrátili by jsme je do období lovců mamutů?"
"Ano, ano souhlasím se Svárem," horlivě přikyvuje Bohyně smůly a špatných náhod. "Je známo, že tato doba se vyznačovala krátkověkostí, chorobami a velkým množstvím nešťastných nehod. Což by mohlo vyřešit přemnožení a trvale udržet rozumný počet Lidí."
"Já bych je nechal být, však oni se, s menší pomocí kolegů Nenávisti, Pohromy a Války nebo Bohyně tyranie a lží zničí sami. Ostatně i ta jejich moudrost je zavede akorát tak do pekel, kde je budu toužebně očekávat já."
"No jo Smrťáku, ty aby sis nepřihřál svou polívčičku. Nemůžeš se dočkat až ti přibudou do sbírky další duše co?" mrkne na Smrt Bohyně spravedlnosti. "Ovšem musím podotknou, že jeho návrh stojí za zvážení a mělo by se o něm hlasovat," prohlásí rozhodně.
"Jsem také pro hlasování. Je to výborný nápad, který by vyřešil náš problém a to s minimálními výdaji," prohlásí Bůh obchodníků za souhlasného přikyvování ostatních.
"Dobrá tedy, budeme hlasovat," přikývne Bůh moudrosti a klepne kladívkem.
"Kdo je pro návrh?"
"Kdo proti návrhu?"
"Pouze dva hlasy jsou proti, ostatní souhlasí. Návrh byl přijat!" vyřkl Bůh moudrosti smrtící ortel nad Lidstvem, klepl kladívkem a ukončil zasedání.




Kdo jsem

16. prosince 2012 v 16:35 | Auril |  > poeticky
Hadanka... uhodněte!
A rok 2009.

Kdo jsem?


Každou noc zmírám
a ráno se rodím
životem s pokorou
tiše se brodím

Nekřičím, neraním, nenaříkám,
nepovím, nezradím, neutíkám,
leč nejsem přítel tvůj
to rovnou říkám

Kdo jsem...

Tvář mou dobře znáš
přec jsi ji nespatřil
dotknout se mě klidně snaž
však na to bys nestačil

Nevidím, neslyším, neporadím,
neprosím, nezkusím, neodradím,
leč nepřítel nejsem tvůj
to ti prozradím

Kdo jsem...

Vůli svou ti dám
jsme spojeni nití
po boku věrně ti chci stát
to stačí mi k bytí

Neplodím, nerodím, nerozcházím,
neroním, nevoním, neodcházím,
jedno ti povím
můj svět není k žití

Kdo jsem...

Svobodu nehledám
cit - slovo mi neznámé
s radostí se neshledám
zloba mnou nevládne

Neprosím, nenosím, neuchráním,
nedýchám, neskrývám, neubráním,

všeho se zříkám

Kdo jsem...

... jsem stín





Tak a mám nový...

14. prosince 2012 v 18:46 | Auril |  > střípky
Ve Střípcích se připravte na hromadu mých výlevů napsaných v různých stádiích nálady. Obsah založen na skutečnosti, nicméně přikrášlen, které jeho části jsou nebo nejsou pravdivé... Vyberte si :)

Nápsáno roku 2010.

"... nebuď nervózní, neboj se, hlavně pořádně poslouchej co máš dělat a na všechno se zeptej! A zavolej mi! Nebo ti raději zavolám já? Já ti zavolám! Neměla bych jet raději taky?"

"Mamí proboha..."

Sice chápu rodičovskou lásku, ale čeho je moc, toho je příliš. Tohle poslouchám už čtrnáct dní v kuse.

"... to bude jen fik, fik a hotovo, nebudou mi transplantovat játra!" Odpovědí mi byl pohled raněné laně.


Nastupuji do auta a vítá mě rodič číslo dvě, v uších mi ještě pořád zní starostlivé dotazy a připomínky mé drahé matky.

"Máš všechno?"
"Asi jo?"
"Asi?"
"Jo, všechno."
"Jedla jsi? Můžeš vůbec jíst? Máš tmavý brýle?"
"Jooo," Bože za co mě trestáš?

Pár úvodních frází na téma co jsem zapomněla a můžeme vyrazit na cestu.


Bílá budova mi připomíná horský komunistický hotelový komplex. Nejsem citlivka, ale od vyhlášeného centra bych očekávala něco... no lepšího. Trochu otráveně nakrčím nos a obhlížím kaluž velikostí připomínající brněnskou přehradu. Nakonec vzdám snahu ji obejít a vezmu to skrz.

S čvachtavým zvukem vejdu do budovy, kde mě uvítá tmavá místnost s velkým půlkruhovým pultem a obrýlenou dámou za ním. Ta na mě nejdříve vrhne zářivý úsměv, když si však všimne rozprsklých mokrých stop co se za mnou táhnou, objeví se jí na čele vystouplá žíla a rty se jí promění v rozmrzelý úšklebek. Chvíli přemýšlím, jak bych zachránila situaci, ale při představě, jak vytírám podlahu papírovým kapesníčkem, raději jen pokrčím rameny a rychle se jí zeptám, kudy kam.

"Za skleněnými dveřmi doleva."

Aha.

Projdu skleněnými dveřmi a zahnu doleva.

???

Který...

12. prosince 2012 v 19:09 | Auril |  > poeticky

Mé poetické začátky aneb rok 2009.

Který...


Měla jsem sen
který se nezdál
A žila jsem v den
který se nestal
Změnil se v noc
kde můry blednou

Na nebi hvězdy jsou
leč mé zraky slepé
Marný jejich svit
snad hlavu mou setne

Natáhnout ruku
a dotknu se mraků
Mé prsty zbity jsou
a říkej mi vraku

Teď gesta groteskní
na duši mou tlačí
Jak malé ptáče jsem
které v letu vám nestačí

Však byl to jen sen
který se nestal
Však žila jsem v den
který se nezdál



Obrázek: crilleb50

Vzteklá elegance

10. prosince 2012 v 20:12 | Auril |  > střípky
Ve Střípcích se připravte na hromadu mých výlevů napsaných v různých stádiích nálady. Obsah založen na skutečnosti, nicméně přikrášlen, které jeho části jsou nebo nejsou pravdivé... Vyberte si :)

Nápsáno roku 2010.

Občas mě chytají podivné manýry, které se projevují tím, že se snažím být za elegantní dámu. Tak tomu je i dnes. Je velmi brzy ráno a já vycházím z domu - černé kalhoty od kostýmku, elegantní kabátek téže barvy, světle šedý šál umně uvázaný kolem krku, nezbytné podpatky, vlasy stočené do hladkého drdůlku, důležitý výraz ve tváři a obrovský béžový kufr, který je těžký asi jako kráva těsně před porodem - "vrrrzzz, vrrrzzz… skříííp".

"Dobrý den," pozdravím sousedku, která právě venčí svého psího mazlíčka. Pokukuje po mně a zavazadlu, které za sebou s rachotem táhnu. Už, už vidím, jak jí ze rtů chce vyklouznout zvědavý dotaz na to kam jedu, co tam budu dělat, jak dlouho to budu dělat, případně co mám v kufru… Ovšem, když jejímu psovi přejedu nohu - ups - otočí se a kvačí směrem k domovu. Díky bohu tedy nevidí, že jsem dokázala přejet i svou vlastní nohu. Jak? Neptejte se, je mi to záhadou. "Skříííp, skříííp… vrz". Ach jo, kam se poděla má elegance? Nicméně nevzdávám se a dál si to, já i kufr, rachotíme po chodníku směr tramvaj. Co jiného mi zbývá, že?

Díky zvukům, které kufřisko vydává o nás po chvíli ví celé sídliště a já se tak právě stala jeho největší hvězdou. Z pod řas pokradmu sleduji své obecenstvo vykukující zpoza záclonek. No tak mi vrže kufr, booože.

"Vrrrz, vrrrz… skříííp."

Dalším hřebíčkem do rakve mé elegance je, když mi kufr uvízne mezi dvěma zaparkovanými auty a já celá zpocená, červená a vzteklá, tahám za držadlo a snažím se ho vyprostit. Kdyby mi nepomohl okolo jdoucí mladý muž, tahám tam za držadlo snad dodnes.

Ještě nikdy mi cesta na zastávku nepřipadala tak dlouhá.



Publikováno i na PP a auril.pise.cz
Obrázek - Black-Nemesi

Žila

8. prosince 2012 v 20:02 | Auril |  > poeticky
Ta nejnovější napsaná...

ŽILA


Půl života se učím žít
půl přemýšlím
zda jsem žila

Jako poslední chomáč vlasů
na hlavách starých dam
nemám nádech
abych výdechem ho doplnila

A v rukách papír
je plný prázdných zpráv
o tom
kým myslím, že jsem
kdo skutečně jsem byla

Půl života učíme se žít
půl přemýšlíme
zda jsme žili

Ptám se
kým myslíte, že jste
a kdo skutečně jste byli

Po kapsách
hledám drobných mincí pár
abych znovu bytí zaplatila

Narodila se - žila


Publikováno na PP, Saspi

Dialog s...

6. prosince 2012 v 11:00 | Auril |  > střípky
"Ach jo."
"Co vzdycháš?"
"To myslíš vážně?"
"Co?"
"No, že se ještě ptáš."
"Hm... ano."
"Pche... jasně, přisyp sůl do otevřené rány. Posluž si."
"Tak promiň, jen mě zajímalo, co se stalo."
"Nic! A to je právě ono… NIC! Však to moc dobře víš, tak buď té lásky a přestaň s tímhle divadýlkem!"
"Dobře, vím, ale..."
"Ještě abys nevěděla, když za to můžeš!"
"Já?"
"A kdo jinej asi tak?"
"Lenost holčičko, L E N O S T!"
"No… co si to… nejsi nějaká drzá?"
"Ne, jen říkám, jaká je skutečnost. Navíc se nehodlám nechat očerňovat, musím myslet na svou pověst."
"Brblibrblibrbi... můra jedna brblibrbli... se s ní nebudu vůbec bavit, brbli brbli..."
"Prosím?"
"Nic (brblibrbli)... Tohle nemá s leností nic společnýho. Tohle, má milá, je o nedostatku inspirace, nápadů a podnětů... což je, jak jistě víš, TVÁ práce."
"Neustále tu pro tebe mám v zásobě nápady... skvělé nápady."
"Že si na žádný nepamatuju?
"Například včera:

V mramorovém koutě
na území nikoho
kde jen prach
a zvadlé listí
leží..."

"Chachá, a co bych s touhle... touhle hrůzou měla si tak dělat?"
"To byla pouze myšlena, prvotní nápad, a kdybys zvedla ten svůj zadek a něco s ní udělala, stala by se ze slov báseň. Ale to ne, madam by musela moc přemýšlet, namáhat závity a zapnout počítač nebo vzít do ruky tužku."
"Nejspíš jsem měla na práci něco jinýho."
"Och pak se ti velice omlouvám, zřejmě mi něco uniklo. Nechystala se zrovna na pilátes? Ne, počkej tam jsi byla dvakrát, načež jsi usoudila, že něco tak nudného nebudeš provozovat..."
"Šestkrát!"
"...takže jsi šla na zumbu? Vlastně té ses věnovala v teple domova, že? I když, dá se něčemu co člověk zkusil jen jednou, říkat, že se tomu věnoval?"
"Třikrát, pak jsem nemohla kvůli nemoci."
" ale ne, nejspíš to bylo flamenco. Počkat.... o tom vlastně jen mluvíš, jak dlouho... půl roku, rok?"
"Čekám, až začnou nějaký dobrý kurzy. Hele a nespletla sis pojmy? Ty jsi má Múza, ne Svědomí, tak mlč a syp nápady."
"Jelikož tvé svědomí pošlo na lenost musím zvládat víc funkcí naráz."
"Hele víš co? Jdi pryč."
"Vážně říkáš Múze ať jde pryč?
"Jo!"
"Budeš toho litovat."
"Nevyhrožuj"
"Konstatuji."
"Tak nekonstatuj a jdi... Múzu co se proměnila na otravnou Můru mého svědomí fakt nepotřebuju."
"Jak myslíš..."


"Múzo?"


"Múzo?!"


"Múzooo!"


"To jsem zase něco pos..."



Polomrtvá kočka

4. prosince 2012 v 17:54 | Auril |  > střípky
Ve Střípcích se připravte na hromadu mých výlevů napsaných v různých stádiích nálady. Obsah založen na skutečnosti, nicméně přikrášlen, které jeho části jsou nebo nejsou pravdivé... Vyberte si :)

Nápsáno roku 2010.

Jsem tragická figurka... tragéd, co marně hledá smysl toho co ostatní hrdě nazývají životem. Jestlipak existuje někdo jako já? Někdo, kdo právě teď sedí někde v rohu a přemýšlí - pokud strčím hlavu do lavoru s ledovou vodou, probudím tak v sobě alespoň trochu životního elánu? Marná snaha, řekla bych mu, tohle už jsem zkoušela... nefunguje to. Tak zkusíme teplou... s novým "geniálním" nápadem na zabití času a s myšlenkami v závěsu se odeberu do koupelny.


Kde jsem to jen četla... že každý z nás má někde v nitru ukrytý kus divokého zvířete, které je třeba probudit a pak se nechat vést jeho instinkty... Tehdy jsem se tomu článku pošklebovala a ani ho nedočetla do konce.. škoda, mohl tam být někde návod k použití. Tonoucí se stébla chytá.

Co bych tak asi mohla být já?

Zapřemýšlím.

Polomrtvá kočka... které by nepomohl ani přivolaný veterinář!

Usměji se sama nad sebou. Aspoň, že neztrácím smysl pro humor - dá-li se tomu tak říkat.

Z melancholického rozjímání mě však náhle vyruší štiplavé pálení pravého oka. "Do prdele," nadávám a snažím se nahmatat ručník. Místo toho se mi však podaří shodit veškeré věci z poličky a spláchnout si do očí ještě jednu dávku šampónu. "Doprdeleee," teď už ječím na celý byt a vzteky se mi chce téměř brečet. Nakonec se posadím a snažím si opatrně vypláchnou oči. Zatím mám spíš pocit jako by mi oční bulvy měly každým okamžikem vypadnout z důlků. Už někdy někdo oslepl ze šampónu? Jestli ne, tak já budu určitě první a jediná na světě.

Jsem tragéd - vrrrmňáááuuu

Odpotácím se z koupelny, kde zanechávám mokrou spoušť. To SE pak uklidí. Se zrcátkem v ruce zkoumám bolavé oko na denním světle. "Jau," je celé červené, uslzené a bolavé. To přežiješ holka - povbuzuji sama sebe a snad bych se i poplácala po rameni, kdyby mi to nebylo až moc hloupé.

Pohled mi sklouzne k telefonu ležícímu na stole. Chvíli nerozhodně postávám a přemýšlím, jestli se mi vůbec chce na něj podívat. Jsou dny, kdy mě prázdný displejm umí rozhodit o něco víc než obvykle. Nakonec však přivřu bolavé oko a tím zdravým se na telefon přeci jen kouknu

Nic.

Chm...

Mobil položím zpět a tvářím se jako by nic. Vůbec mi to nevadí, vlastně se mi ani nikam nechce, takže... ale vadí, vadí mi to tak moc, že polomrtvá kočka je chcíplá zas o trochu víc. Jenže, když chci, umím být přesvědčivá, takže se spokojeným výrazem ve tváři postavím vodu na kafe, vzpomenu si, že v lednici mám láhev výborného vína a v poličce několik DVD, která jsem ještě neviděla, a vlastně nemám důvod abych někam šla, jen bych utratila spoustu peněz za vstupy, drinky a venku je zima a hnusně a...

Umět obelhat samu sebe... důležitá vlastnost.

Začalo to v kině - ukázka z připravovaného

3. prosince 2012 v 14:42 | Auril |  > připravuji
Krátký úryvek z právě psaného a zřejmě rozsáhlejšího příběhu s fantasy tématikou:

"Ty Veri, co když má infarkt nebo tak něco? To se přece nadměrně tlustým lidem stává, ne?" A problém je, že když se ve škole probírala první pomoc, nedávala jsem zrovna moc dobrý pozor, tudíž nerozeznám příznaky infarktu od pšiknutí.
Z Veroničiny strany opět žádná odezva. To myslí vážně? Chápu, že mě chce momentálně ignorovat, ale proboha, tady jde přece o život!!!
"Slyšíš," zvýšila jsem tedy hlas a pořádně do ní dloubla loktem, "co je s tebou?!"
A sakra!
Rozhlédla jsem se po kinosále.
"A sakra," zopakovala jsem, tentokrát už nahlas.
Ehm… dobrá zpráva je, že baba nemá infarkt, ta špatná, že ho budu mít já. Totiž, nejen, že se nehýbala sousedka napravo, ale ani ta vlevo, vepředu, vzadu a vůbec všude kolem, nebyla žádná známka pohybu. Jako kdyby někdo na ovladači zmáčkl pauzu a veškeré dění v sále tak zastavil - pro ty, co se zrovna dloubali v nose dosti trapná situace.
Pro jistotu jsem si párkrát mávla rukou před očima… a neptejte se mě, čeho jsem tím chtěla dosáhnou, právě totiž nastala stresová situace a ty já nikdy neuměla moc zvládat!
Dobře, hysterie tady nepomůže, je třeba uvažovat racionálně a logicky a rychle se evakuovat co nejdál odtud! Osud zbývajícího osazenstva sálu mi byl zcela fuk, takže jsem od slov okamžitě přešla k činům a začala prchat úzkou uličkou mezi sedadly. Můj úprk ovšem neměl dlouhého trvání. Zastavilo mě prosté, opatrné, skoro dětským hlasem pronesené, pátravě tázavé a trochu bojácně znějící zvolání: "Haló!" které se mi dosti nečekaně ozvalo za zády. Vyděsilo mě natolik, že jsem se ke zmrzlíkům zcela nedobrovolně přidala taky.
"Huůů, tady!" opět hlas za mými zády.
Já říkám pořád, že lidi jsou nepoučitelní idioti. Vždyť to máte v každým druhým filmu: Ozývají se odněkud podivné zvuky? Je tam tma? Jste sama? Tak odtam proboha vypadněte!!! Všechny tři atributy má situace splňuje (kino plné zamrzlých lidí = jsem sama), a co udělám?
Otočím se, abych zjistila, kdože touží po mé pozornosti.
Ani nevím, co jsem čekala, že uvidím, ale rozhodně to nebyla obří hlava vykukující z promítacího plátna.
"Ughm," bylo asi to nejakčnější nač jsem se v dané chvíli zmohla. Pak už jsem byla schopna pouze strnulého postoje a vykuleného zírání na obří, smějící se hlavu.
"Ughm," odpověděl mi ksicht a pak nastala tma.

Akce Hororo

2. prosince 2012 v 13:14 | Auril |  > střípky
Ve Střípcích se připravte na hromadu mých výlevů napsaných v různých stádiích nálady. Obsah založen na skutečnosti, nicméně, které jeho části jsou nebo nejsou pravdivé... Vyberte si :)

Nápsáno roku 2010.

...

Zřejmě se tvářím jako odsouzenec, kterého vedou na popraviště. Jen jednu věc, jednu jedinou věc… rychle a čistě, bez zbytečných průtahů a rozmýšlení - lehce kývnu hlavou na znamení souhlasu. Jsem vážně tak naivní, nikdy to nedopadlo tak, jak jsem si přikázala, proč by mělo dnes?

Náhle z pomalého tempa alá hlemýžď zrychlím na vyšší rychlostní stupeň. Dáma, kráčející naproti mně, se této nenadálé změny lekne, klopýtne a lehce do mě vrazí. Co děláš babo!
"Promiňte," zašvitoří omluvně. Věnuji jí široký úsměv a za babu se v duchu omluvím. Ovšem výraz trestance je tu zpět, vidím totiž cíl své cesty - vchod do jámy lvové. Ach jo…
Vyjdu tři schody, na chvíli se zastavím a ohlédnu se. Zvažuji možnost zbabělého úprku, ale dobře vím, že dřív nebo později sem budu muset… Ach jo - můj oblíbený výraz pro všechno.

Vcházím. Zářivka na stropě nepříjemně poblikává. Odkudsi ke mně dolétne útržek známé melodie. Pokradmu se podívám doleva, doprava… nikdo si mě nevšímá - naštěstí.

Pár opatrných krůčků, rychlé vyběhnutí schodů vedoucích do patra… ještě kousek a budu tam… opět kradmý pohled na všechny strany, stále mi nikdo nevěnuje pozornost. Uff. Rychle prohlížím terén dokud mi pohled nezavadí o TO pro co jsem přišla. Povzbuzena prozatím zdárně probíhající akcí vyrazím jako ohař, který právě ucítil pach nebohé kořisti. Jeden, dva, tři… sedm dlouhých kroků, rychlý pohyb ruky… A mám tě!
Rychle se otočím a… do pytle, kdo to sem dal? Minule to tady určitě nebylo! Sakra!
Stojím a nerozhodně hledím na věc, která pro mě jisto jistě bude i dnes znamenat porážku. Natáhnu ruku a …

Vycházím na denní světlo. Ani nejsem moc naštvaná, spíš smířená.

Dnes odcházím se čtyřmi laky na nehty, leskem na rty, stíny na oči, krémem na ruce, hřebínkem, jakousi čistící vodou a tužidlem na vlasy. A to jsem si šla JEN pro šampón!!!

Sakra, šampón… já ho nekoupila. Ach jo.
...


Publikováno také na PP a auril.pise.cz

S louží v botě

1. prosince 2012 v 14:28 | Auril |  > střípky
Ve Střípcích se připravte na hromadu mých výlevů napsaných v různých stádiích nálady. Obsah založen na skutečnosti, nicméně, které jeho části jsou nebo nejsou pravdivé... Vyberte si :)

Nápsáno roku 2010.
...

Je zajímavé, že když se ve filmovém světě spustí déšť, můžeme vidět rozjásaného hrdinu, jak s radostí a výskotem, deroucím se mu z hrdla, ladně tančí mezi kapkami deště. Případně hrdinu, který s melancholickým výrazem ve tváři a cigaretou v ruce, míří rozvážným a klidným krokem někam za svým cílem.
V mém případě... ještě jednou se ten blbej deštník obrátí, tak přísahám, že ho zadupu do země, zuřím v duchu, když klopýtavě spěchám na tramvaj a v jednu chvíli se zároveň snažím schovat klíče, zabránit vypadnutí knížky z kabelky, vypnout mobil, který se právě rozhodl sám od sebe volat na neznámé číslo a ovládnout deštník, který se mi během pěti minut už po třetí obrátil vzhůru.
Takhle filmoví hrdinové fakt nevypadají.
Tak vypadám já.
Hmmm... asi jsem si dnes neměla brát lodičky.

Konečně i já stojím před svým cílem. Mokrá od hlavy, až k patě, se zničeným parapletem v ruce a louží v botě. Už si nikdy nekoupím deštník u Vietnamců... no jo, ale zase stál jen šedesát korun. Neberte to.
Našroubuji si na rty umělý úsměv a s nechutí vkročím do budovy, kde trávím většinu pracovního týdne. Proč jsem se jen nenarodila jako zlaté dítě? Proto!
S nechutí a umělým úsměvem chodím po chodbách, zdravím kolegy a hovořím s nimi. Při několika málo příležitostech nechuť a umělý patvar ze rtů zmizí, ale rychle se vrací zpět, jsme totiž kamarádi - možná i nejlepší přátelé.

Další den za mnou. Přežila jsem a dokonce bez vážné újmy na duši. Otvírám dveře a rychlým krokem mířím pryč. Prší... a já si zapomněla odšroubovat úsměv - zřejmě proto se na mě všichni tak divně dívali.
Šlápnu do louže a úsměv uvadá sám od sebe. Tak je to správně. Dnes se chci mračit na tenhle usmrkanej svět.

...

také na: PP a auril.pise.cz

Komukoliv...

1. prosince 2012 v 13:54 | Auril |  > blogu se týkající
Komukoliv...


Jeden z mnoha... je tento blog!
Jeden z mnoha... co slouží pro psaní!
Jeden z mnoha... jehož autorem je člověk snivý!
Jeden z mnoha... co rád by příběhy zaujal!
Jeden z mnoha... co chtěl by zaujmout i poezií!