Tak a mám nový...

14. prosince 2012 v 18:46 | Auril |  > střípky
Ve Střípcích se připravte na hromadu mých výlevů napsaných v různých stádiích nálady. Obsah založen na skutečnosti, nicméně přikrášlen, které jeho části jsou nebo nejsou pravdivé... Vyberte si :)

Nápsáno roku 2010.

"... nebuď nervózní, neboj se, hlavně pořádně poslouchej co máš dělat a na všechno se zeptej! A zavolej mi! Nebo ti raději zavolám já? Já ti zavolám! Neměla bych jet raději taky?"

"Mamí proboha..."

Sice chápu rodičovskou lásku, ale čeho je moc, toho je příliš. Tohle poslouchám už čtrnáct dní v kuse.

"... to bude jen fik, fik a hotovo, nebudou mi transplantovat játra!" Odpovědí mi byl pohled raněné laně.


Nastupuji do auta a vítá mě rodič číslo dvě, v uších mi ještě pořád zní starostlivé dotazy a připomínky mé drahé matky.

"Máš všechno?"
"Asi jo?"
"Asi?"
"Jo, všechno."
"Jedla jsi? Můžeš vůbec jíst? Máš tmavý brýle?"
"Jooo," Bože za co mě trestáš?

Pár úvodních frází na téma co jsem zapomněla a můžeme vyrazit na cestu.


Bílá budova mi připomíná horský komunistický hotelový komplex. Nejsem citlivka, ale od vyhlášeného centra bych očekávala něco... no lepšího. Trochu otráveně nakrčím nos a obhlížím kaluž velikostí připomínající brněnskou přehradu. Nakonec vzdám snahu ji obejít a vezmu to skrz.

S čvachtavým zvukem vejdu do budovy, kde mě uvítá tmavá místnost s velkým půlkruhovým pultem a obrýlenou dámou za ním. Ta na mě nejdříve vrhne zářivý úsměv, když si však všimne rozprsklých mokrých stop co se za mnou táhnou, objeví se jí na čele vystouplá žíla a rty se jí promění v rozmrzelý úšklebek. Chvíli přemýšlím, jak bych zachránila situaci, ale při představě, jak vytírám podlahu papírovým kapesníčkem, raději jen pokrčím rameny a rychle se jí zeptám, kudy kam.

"Za skleněnými dveřmi doleva."

Aha.

Projdu skleněnými dveřmi a zahnu doleva.

???

"To asi nejdou všichni na to stejný ne?" zašeptá mi do ucha taťka.
"Myslíš?"
Omšelá místnost je narvaná k prasknutí. Všude sedí nebo postávají lidé. Občas se otevřou dveře, ze kterých se posléze ozve zahalekání. Až pochvíli rozeznávám ženské hlasy vyvolávající různá jména.
"Rachůnek, Plekancová, Frolíková, Červenka..."

No ježiši.

"Hele bonbóny," zaraduje se otec a ponoří ruku do misky s titěrnými bonbónky a malými oplatečkami, které stojí na pultíku vedle monstrózně vypadajícího automatu na kafe.
Vytáhne tři a dva mi věnuje, prý na uklidněnou.


"Tak tohle jsem nečekala," prohodím k němu otráveně. Souhlasně kývne a dál to raději nerozebíráme. Ale podle jeho výrazu poznám, že jsme na stejné myšlenkové vlně.
Kde je sakra červený koberec, případně člověk, který by mě oprašoval a opečovával klidně znějícím hlasem, případně rozptyloval mé chmury trefnými fórky a poznámkami????
No nic!

Přihlásím se na recepci a jsem vyzvána k tomu, abych se posadila. Ale kam? Místa jsou obsazená lidmi co... spí?

Louder than they
Louder than they
Louder than they
Allow, allow
Louder than they
Louder than they
Louder than they
Allow, allow
Say Aha, Aha
Say Aha, aha

Začne na plný koule řvát můj mobil a z displeje se na mě kření mamčina fotka.
"No, ahoj."
"Tak co?" ptá se.
"Co, co? Nic!"
"Nic? Jak nic?"
"No ještě nic!"
"Ještě nic?"
"Mami já ti zavolám pak, ahoj."

Sotva ukončím náš plodný rozhovor, prudce se otevřou jedny z mnoha dveří a z útrob místnosti za nimi zazní ženský hlas volající mé jméno.
Rychle vrhnu na otce nervózní pohled, hodím po něm bundu, svetr i kabelku a zamířím ke dveřím do neznáma.

Abych to zkrátila postupně následuje ještě několik dveří křičících mé jméno a já běhám od čerta k ďáblu, někde po mě chtějí vykulit oči, jinde zas musím pozorovat světýlka, někde se zase nesmím hýbat atp. prostě normálka.

Pak i já usedám na jednu z černých židlí v čekárně a ... spím. Občas ke mě přistoupí žena, opatrně mě osloví a podá mi umrtvovací kapky.

Spím a čekám.
Čekám a spím.

Pak vrznou dveře, někdo vyjde a zavolá mé jméno. Pomalu otevřu oči, vstanu a vydám se směrem k ženě, která na mě lehce kývne. Má roušku přes ústa a nos. Podá mi ruku a představí se. Ptá se jestli se cítím pohodlně v tom, co mám na sobě. Pak mě vyzve, abych si lehla na lůžko. Připadám si jak kus hovězího před popravou. Přístroje, co jsou v místnosti, se mi nezdají moc sympatické, tak si je raději ani neprohlížím.
"Po celou dobu spolu budeme mluvit, ano? Kdybyste měla jakýkoliv dotaz, ptejte se."
"No... já mám hned jednu zvídavou otázku."
"Ano?"
"Jak poznáte, že umrtvovací kapky fakt fungují." Jo, přesně tohle mě trápilo celý den. Divoká fantazie je někdy dost na škodu.
Z pod roušky se ozve smích.
"Nebojte, před zákrokem to zkoušíme."
"Aha."
No a na blbou otázku přišla okamžitá odpověď v podobě píchnutí jakýmsi drátem do oka.
"Au."
"Vy jste to cítila?" Ptá se žena s notnou dávkou překvapení.
"Ne, to byl reflex... nemám ráda, když mě někdo bodá drátem do oka."
Opět smích.

Humor mě v zápětí přešel. Dáma mi přiložila na tvář nějaký přístroj a pak se mi snažila rozdrtit oči ve svěrači a zároveň vysát vysavačem - tedy tolik můj dojem z činnosti onoho záhadného přístroje.

"Tohle je nejnepříjemnější část celého procesu, ale trvá jen čtyřicet vteřin, nebojte."
A dál cosi vesele povídala a vysvětlovala. Nicméně já zrovna neměla čas ji poslouchat. Řešila jsem zásadní otázku - Jak je k...a možný, že čtyřicet vteřin trvá tak dlouho!!!!!

Pak následovalo fik, fik, dalších nekonečných čtyřicet vteřin, ještě jednou to trapný fik, fik a bylo vymalováno.
"Jak se Vám to zdá?"
"No... jako bych koukala přes igelit."
"Tak to je naprosto v pořádku..." a bla bla bla... dál jsem ji neposlouchala. Byla jsem totiž naprosto u vytržení z toho, že vidím! A to prosím pěkně bez brýlí.

Louder than they
Louder than they
Louder than they
Allow, allow
Louder than they
Louder than they
Louder than they
Allow, allow
Say Aha, Aha
Say Aha, aha

Telefon a mamčin obličej.

"No, ahoj."
"Tak co?" ptá se.
"Tak vidím."



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 redfox222 redfox222 | E-mail | Web | 5. října 2013 v 17:10 | Reagovat

Velmi pěkné. Vezl jsem kdysi babičku na tuhle operaci, bylo to v HK, ale mé znalosti končily před dveřmi ordinace. Konečně vím jak to bylo dál :) Hele, jen jsem si všiml "Rachůnek, Plekancová, Frolíková, Červenka..." to není náhoda, že ne?

2 AURIL AURIL | Web | 5. října 2013 v 18:27 | Reagovat

[1]: :))) Nj, je to trošku taková velkovýrobna. Nicméně pro mě je důležitý výsledek :)))

Jsi velmi všímavý - máš pravdu, náhoda to rozhodně není. ;)

3 Denise Brooks Denise Brooks | Web | 23. prosince 2013 v 14:52 | Reagovat

Teda! Byla jsem během čtení docela nervózní, kam že jsi to vlastně šla. A ty poznámky :DD. Čtivé, zábavné a zkrátka úžasné! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama