Začalo to v kině - ukázka z připravovaného

3. prosince 2012 v 14:42 | Auril |  > připravuji
Krátký úryvek z právě psaného a zřejmě rozsáhlejšího příběhu s fantasy tématikou:

"Ty Veri, co když má infarkt nebo tak něco? To se přece nadměrně tlustým lidem stává, ne?" A problém je, že když se ve škole probírala první pomoc, nedávala jsem zrovna moc dobrý pozor, tudíž nerozeznám příznaky infarktu od pšiknutí.
Z Veroničiny strany opět žádná odezva. To myslí vážně? Chápu, že mě chce momentálně ignorovat, ale proboha, tady jde přece o život!!!
"Slyšíš," zvýšila jsem tedy hlas a pořádně do ní dloubla loktem, "co je s tebou?!"
A sakra!
Rozhlédla jsem se po kinosále.
"A sakra," zopakovala jsem, tentokrát už nahlas.
Ehm… dobrá zpráva je, že baba nemá infarkt, ta špatná, že ho budu mít já. Totiž, nejen, že se nehýbala sousedka napravo, ale ani ta vlevo, vepředu, vzadu a vůbec všude kolem, nebyla žádná známka pohybu. Jako kdyby někdo na ovladači zmáčkl pauzu a veškeré dění v sále tak zastavil - pro ty, co se zrovna dloubali v nose dosti trapná situace.
Pro jistotu jsem si párkrát mávla rukou před očima… a neptejte se mě, čeho jsem tím chtěla dosáhnou, právě totiž nastala stresová situace a ty já nikdy neuměla moc zvládat!
Dobře, hysterie tady nepomůže, je třeba uvažovat racionálně a logicky a rychle se evakuovat co nejdál odtud! Osud zbývajícího osazenstva sálu mi byl zcela fuk, takže jsem od slov okamžitě přešla k činům a začala prchat úzkou uličkou mezi sedadly. Můj úprk ovšem neměl dlouhého trvání. Zastavilo mě prosté, opatrné, skoro dětským hlasem pronesené, pátravě tázavé a trochu bojácně znějící zvolání: "Haló!" které se mi dosti nečekaně ozvalo za zády. Vyděsilo mě natolik, že jsem se ke zmrzlíkům zcela nedobrovolně přidala taky.
"Huůů, tady!" opět hlas za mými zády.
Já říkám pořád, že lidi jsou nepoučitelní idioti. Vždyť to máte v každým druhým filmu: Ozývají se odněkud podivné zvuky? Je tam tma? Jste sama? Tak odtam proboha vypadněte!!! Všechny tři atributy má situace splňuje (kino plné zamrzlých lidí = jsem sama), a co udělám?
Otočím se, abych zjistila, kdože touží po mé pozornosti.
Ani nevím, co jsem čekala, že uvidím, ale rozhodně to nebyla obří hlava vykukující z promítacího plátna.
"Ughm," bylo asi to nejakčnější nač jsem se v dané chvíli zmohla. Pak už jsem byla schopna pouze strnulého postoje a vykuleného zírání na obří, smějící se hlavu.
"Ughm," odpověděl mi ksicht a pak nastala tma.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama