Leden 2013

Jednou ti to vrátím 4\4

25. ledna 2013 v 20:23 | Auril |  > prozaicky
Nervózně přecházím po bytě a zuřivě si okusuji nehty. To až uvidí má manikérka, napadne mě opět naprosto nevhodná myšlenka. Jak proboha zrovna teď můžu myslet na manikúru? Někdy se sama sobě vážně divím.
Kouknu na Romana. Stojí u okna a sleduje noční ulici. "Kolik je hodin?" nevydržím a zeptám se.
"Třináct minut po jedenácté," odpoví a z jeho hlasu je znát napětí.
"Myslíš, že už..." nedořeknu, nemůžu to vyslovit nahlas.
Roman jen pokrčí rameny. "Co když zdrhne?" otočí se ke mně po chvilce tíživého ticha.
"To neudělá. Ví že na něj tady čeká pěkný paklík peněz a já mu docela barvitě vylíčila kolik fetu si za něj může koupit."
"Jo, barvitě líčit umíš výborně," usměje se Roman a napětí v jeho očích zmizí, zase jsou usměvavé. I já se trochu uvolním.
Najednou dostanu nápad. Chvíli si tu spásnou myšlenku hýčkám a převaluji v hlavě. Nerada bych, aby mi utekla.
"Romane?"
"Hm," podívá se na mě zvědavě, tón mého hlasu totiž věstí, že mám na srdci něco důležitého.
"Mám nápad."
Roman tázavě povytáhne obočí.

-

Jednou ti to vrátím 3\4

18. ledna 2013 v 19:14 | Auril |  > prozaicky
Pozoruji spícího MUDr. Onderku a nevím, jestli budu schopná vše dotáhnout až do konce. Teď, když mám udělat první krok, váhám. Ještě bych mohla vycouvat, ještě bych mohla... "Michale spíš?" otázku vyslovím zcela neplánovaně, prostě byla najednou venku. Dobrá tedy. Obavy zmizí a já jsem si jistá. Vím, že tuhle hru dohraji.
"Hmmm... copak," zamumlá rozespale.Vážně vypadá jako Hanák, napadne mě absolutně nevhodně.
"Splníš mi jedno přání? Prosííím," poškrabkám doktora na nahé hrudi.
"Jaképak?" zeptá se a otevře oči, na tváři úsměv. Však on tě brzy přejde.
"Chci propouštěcí papíry s tvým podpisem!" tón mého hlasu se razantně změní, chci aby mu bylo jasné, že si nedělám srandu. Nevěřícně zamrká, rty stále roztažené v širokém úsměvu.
"Nejsem si jistý, jak to myslíš?" nechápe.
"Tak, jak říkám!" můj mrazivý pohled váženého pana primáře konečně přesvědčí, že tohle asi nebude taková sranda, jak se ještě před pár vteřinami domníval.
"Ale... ale... to nejde," koktá, asi jsem chudáčka doktora opět vyvedla z míry.
"Já myslím, že to půjde," nemůžu si odpustit samolibý úsměv. "Co by se asi tak stalo, kdyby nedej bože, vyšlo najevo, že měl velevážený pan primář sex se svou pacientkou, navíc sex z její strany ne zrovna dobrovolný," primář vyskočí z postele, zamotaný do deky se přitiskne ke stěně a vyděšeně na mě zírá. "Jen v tomhle pokoji je hromada důkazů," zle se mi zablýskne v očích, " a i kdyby ne, tvou prdelku dokáži popsat naprosto dokonale," podle nazelenalého Onderkova odstínu soudím, že plán vychází. "Nesmíme také zapomínat na fakt, že ona pacientka je dcerou jednoho z nejlepších právníků v republice, velmi bohatého a vlivného člověka... což mi připomíná jeden úplateček, který nebohý pan primář přijal," pokračuji nevzrušeně ve výkladu.
"Tím potopíš i svého otce," pokouší se o chabou obranu Onderka.
"Nemyslím. Pokud vím, otec chtěl darovat peníze nemocnici, copak mohl tušit, že ony finance budou použity na soukromé výdaje jistého primáře? Nesnaž se doktore, otci by prošla snad i vražda, natož nějaký úplatek!" zarazím další Onderkovy pokusy o protesty.
Zřejmě mu vše pomalu dochází. Tiše stojí opřen o bílou zeď, lesknoucí krůpěje potu na čele.
"Dobře, myslím, že jsme hotovi. Obleč se a zařiď to!" vstanu z postele, seberu oblečení, které si primář večer pečlivě složil na židli a mrsknu je po něm. "Jo a David Hron, také opouští tento ústav!"

Jednou ti to vrátím 2\4

12. ledna 2013 v 19:50 | Auril |  > prozaicky
Směle nesměle předkládám část druhou...

Stojím ve svém novém pokoji a tomu co vidím, nějak nemůžu uvěřit. Bílé a holé zdi. Dvě oprýskané postele, dva noční stolky a skříně, umyvadlo, stůl a dvě židle. Tohle je snad vtip!
Naivně doufám, že někdo přijde a řekne, že došlo k omylu. To se ale zřejmě nestane. Jak mám v tomhle žít? Jediné co mě aspoň trochu utěšuje, je fakt, že mám tuhle jeskyň jen sama pro sebe. Nemohla bych být někde, kde je plno zoufalých trosek, které snad kdysi byly lidmi a... "Zoufalých trosek..." zašeptám do prázdného pokoje, "to je ono." Z dalších úvah mě však vyruší příchod sestry.
"Běžte do jídelny, bude se podávat oběd, já vám zatím prohlídnu věci!"
Cože?!

Jednou ti to vrátím 1/4

4. ledna 2013 v 20:03 | Auril |  > prozaicky
Tohle měla být původně krátká povídka, ale nějak se mi to psaní vymklo z rukou a vznikl příběh na 8 stran, který vám předkládám rozdělený na 4 části.
Rok 2009, publikováno také v Literární hlušině + na obvyklých místech kam přispívám.

Včera tomu bylo dvaadvacet let, co jsem přišla na tenhle svět a dnes hodlám událost svého narození náležitě oslavit.
Naposledy na sebe mrknu do zrcadla, popadnu kabelku a bez rozloučení za sebou zabouchnu dveře našeho domu. Možná bych měla spíše říci malého paláce. Otec je rád okázalý a rád dává najevo, že má dostatek peněz na rozhazování. No co, ať si dělá co chce, dokud na tom nejsem škodná já, jelikož i mně je vůně peněz více než příjemná.
Přejdu po příjezdové cestě až k bráně oddělující můj svět luxusu od světa těch ostatních. "Romane?" zavolám na mužskou postavu opírající se o mříže.
Roman odhodí nedokouřenou cigaretu do trávy a obrátí se ke mně se širokým úsměvem na tváři. Nedá mi to a úsměv mu oplatím. "Mohl jsi počkat uvnitř," říkám když otevírám bránu.
"Jo, ale dnes večer nemám na tvého otce náladu," odpoví a políbí mě na tvář. "Vypadáš úžasně," zašeptá mi ještě do ucha, pak chytne mou ruku a chce jít ke svému autu.
"Nee," zarazím ho, "pojď za mnou!" vedu ho přes trávník ke garážím.
"Páni," vydechne, když uvidí můj dárek k narozeninám. "BMW," obchází rudé auto a rukou lehce přejíždí po kapotě, "X6ka?" mrkne na mě. Jen pokrčím rameny, co já vím jestli X6 nebo X60... hlavně když je to auto pěkný, rychlý a moje.
"Tatík se vytáhl, co?" ušklíbne se Roman se zábleskem závisti v očích. Jeho otec sice sedí na hromadě peněz, ale nepustí chlup snadno, což Romana víc než štve.
"Tak jedem," hodím mu klíčky. Abych mu zlepšila náladu nechám pro dnešek řízení na něm, chci slavit a nebudu se celý večer dívat na jeho kyselej ksicht.
"Kam to bude madam?" zeptá se a nastartuje motor.
"Kakadu."
"Chachá," rozesměje se "koukám, že dnes to bude vostrý"
"Bude," souhlasím a v zápětí se s kvílením pneumatik vyřítíme z brány do nočních ulic Prahy.