Jednou ti to vrátím 1/4

4. ledna 2013 v 20:03 | Auril |  > prozaicky
Tohle měla být původně krátká povídka, ale nějak se mi to psaní vymklo z rukou a vznikl příběh na 8 stran, který vám předkládám rozdělený na 4 části.
Rok 2009, publikováno také v Literární hlušině + na obvyklých místech kam přispívám.

Včera tomu bylo dvaadvacet let, co jsem přišla na tenhle svět a dnes hodlám událost svého narození náležitě oslavit.
Naposledy na sebe mrknu do zrcadla, popadnu kabelku a bez rozloučení za sebou zabouchnu dveře našeho domu. Možná bych měla spíše říci malého paláce. Otec je rád okázalý a rád dává najevo, že má dostatek peněz na rozhazování. No co, ať si dělá co chce, dokud na tom nejsem škodná já, jelikož i mně je vůně peněz více než příjemná.
Přejdu po příjezdové cestě až k bráně oddělující můj svět luxusu od světa těch ostatních. "Romane?" zavolám na mužskou postavu opírající se o mříže.
Roman odhodí nedokouřenou cigaretu do trávy a obrátí se ke mně se širokým úsměvem na tváři. Nedá mi to a úsměv mu oplatím. "Mohl jsi počkat uvnitř," říkám když otevírám bránu.
"Jo, ale dnes večer nemám na tvého otce náladu," odpoví a políbí mě na tvář. "Vypadáš úžasně," zašeptá mi ještě do ucha, pak chytne mou ruku a chce jít ke svému autu.
"Nee," zarazím ho, "pojď za mnou!" vedu ho přes trávník ke garážím.
"Páni," vydechne, když uvidí můj dárek k narozeninám. "BMW," obchází rudé auto a rukou lehce přejíždí po kapotě, "X6ka?" mrkne na mě. Jen pokrčím rameny, co já vím jestli X6 nebo X60... hlavně když je to auto pěkný, rychlý a moje.
"Tatík se vytáhl, co?" ušklíbne se Roman se zábleskem závisti v očích. Jeho otec sice sedí na hromadě peněz, ale nepustí chlup snadno, což Romana víc než štve.
"Tak jedem," hodím mu klíčky. Abych mu zlepšila náladu nechám pro dnešek řízení na něm, chci slavit a nebudu se celý večer dívat na jeho kyselej ksicht.
"Kam to bude madam?" zeptá se a nastartuje motor.
"Kakadu."
"Chachá," rozesměje se "koukám, že dnes to bude vostrý"
"Bude," souhlasím a v zápětí se s kvílením pneumatik vyřítíme z brány do nočních ulic Prahy.


-

"A doprdele," to je první co mě napadne, když otevřu oči. Jo, přesně tam se totiž právě teď nacházím.
"Natálie?" dolehne mi k uším otcův hlas. Právě vyběhl z domovních dveří. V pyžamu a pantoflích míří směrem ke mně. Otevřu dveře od auta a snažím se vystoupit, ale zradí mě nohy a já skončím na zemi. "Kurva," ujede mi, když sebou praštím o asfalt.
"Natálie!" znovu otcův řev. Původní plán, nenápadně se odplížit do pokoje nějak nevychází. Vzdávám snahu o to se postavit a s přiblblým úsměvem na tváři zůstávám ležet na zemi. Je mi jedno, že jsem zničila své nové auto, je mi jedno že jsem ho zastavila až o zeď našeho domu a je mi jedno, že jsem řídila i přesto, že mám tělo napumpované alkoholem a pilulkami obsahujícími bůh ví co. Stejně už nezdrhnu, tak se děj vůle boží.
Otočím se na bok. Chce se mi spát. V posledních myšlenkách uvažuji nad tím, že mi po probuzení bude asi docela dost špatně. "Natálie!!!" zaslechnu ještě otcův tlumený hlas. Pak následuje jen tma.

-

Tiše sedím na židli a sleduji tvář svého otce. Vypadá směšně, jak tady tak stojí, ve svém drahém obleku a s obviňujícím prstem namířeným na mě křičí a křičí. Jeho obličej je celý rudý a od pohybujících rtů mu odlétávají kapičky slin. Jestlipak takhle prská, když řve na své zaměstnance nebo společníky. Při té představě jsem se musela ušklíbnout. Nejspíš ne, na veřejnosti je samý úsměv, vždy milý a přátelský, jistě by na nikoho nehulákal, ne, ne to si schovává zásadně jen na doma.
Nevnímám proud rozhořčených slov, kterými mě otec zasypává. Vždy je to stejné. Jako u zaseknutého filmu:"Tvé chování je nepřípustné. Jsi nevděčný zmetek. Budeš dělat to, co ti říkám, jinak ode mě už neuvidíš ani korunu!" bože, jak jen nenávidím tu jeho slušnou mluvu, dokonce i ve chvílích, kdy je vzteky bez sebe mluví dokonale spisovnou češtinou.
Sleduji velkou namodralou žílu, která zběsile tepe na jeho pravém spánku. Třeba dostane infarkt, napadne mě a chvíli se opájím myšlenkou, jaké by to bylo užívat si zděděný otcův majetek. Pak tuto myšlenku raději zapudím, přeci jen je to můj otec, a jako dcera váženého pana JUDr. Antonína Hradského mám nemalá privilegia a výhody.
Náhle zpozorním a odpoutám pohled od otcova spánku. Zaslechla jsem totiž něco, co vzbudilo mou pozornost. Něco nového, co v zaběhlém scénáři spílání otce nezdárné dceři nikdy dříve nezaznělo.
" ...do léčebny! Zůstaneš tam tak dlouho, dokud nedostaneš rozum a nezačneš se chovat přiměřeně svému věku."

-

Mé prsty nervózně vyklepávají neurčitý rytmus do sedadla. Ještě dnes ráno jsem byla přesvědčená o tom, že otec svou výhružku nesplní. Jen ta představa, že by MĚ, své jediné dítě, skutečně nechal zavřít do léčebny, byla prostě absurdní.
Spletla jsem se! Momentálně sedím v autě, kde panuje tíživé ticho rušené jen monotónním zvukem motoru a které poklidně míří směrem k Plzni.
"Nedělej to," promluvím konečně, ale pohled mám stále pevně upřený na přední sklo. Jsem si vědoma toho, že v mém hlase zazněl prosebný tón, za což se stydím.
"Je mi líto, ale jinak to nejde!"
"Líto?" ušklíbnu se otcově reakci. "To bude tvá odpověď pro kolegy a jiné papaláše se kterými se stýkáš, až se budou ptát kam zmizela tvá dcera?" tentokráte se v mém hlase ocitl jízlivý podtón a ani ten se nedal přeslechnout.
"Ne, oficiálně jsi na stáži v Rakousku," odpoví aniž by mi věnoval jediný, byť jen krátký, pohled.
Musím uznat, že vymyšlené, to má pěkně. Oficiálně v Rakousku, reálně uklizená v Plzni. Zmetek!
"Jak dlouho?" zeptám se, hlas mám trochu přiškrcený a nehty křečovitě zarývám do opěrky pro ruce. Téhle odpovědi se docela bojím.
"Jak uznám za vhodné."
Prudce se na něj otočím. On však soustředěně sleduje silnici před sebou a mě snad ani nevnímá. Při pohledu na tu osobu s přízviskem rodič, najednou pocítím nepopsatelnou vlnu nenávisti.
Chci řvát, chci mu říct, že není nic jiného než pokrytecká svině, lidská bestie bez citu, svědomí a srdce, že... Neřeknu nic. Jen se zhluboka nadechnu a z kabelky vytáhnu krabičku Malborek. Jednu z cigaret vložím do rudě namalovaných rtů a lehce chvějící se rukou si ji zapálím. Křikem nezmůžu nic. Otec se rozhodl, že se budu léčit, tak se budu léčit. Co můžu dělat jiného, než poslechnout. Pokud chci i nadále žít životem bohaté dcerunky, a to já chci, budu muset strávit nějakou dobu v protialkoholní léčebně.
Schválně jsem foukla dým z cigarety na otce. Jen stáhl okénka.

-

Otec zaparkoval svou stříbrnou audinu na parkovišti před vysokou budovou s nápisem Fakultní nemocnice Plzeň. Otevře kufr auta a vystoupí. Já zůstávám sedět na místě spolujezdce a strnule hledím na starou nemocnici. Tady mám být zavřená? V téhle barabizně, která vypadá jako komunistický sanatorium?
Ten pohled už dál nesnesu. Tedy pokud se nechci pozvracet. Raději mrknu do zpětného zrcátka, uhladím neposedný pramínek vlasů, který vyklouzl z drdolu a nasadím si velké tmavé brýle. "Fajn," první dojem je důležitý.
Otevřu dveře a vystoupím. Úkosem pohlédnu na otce. Právě postavil na zem poslední ze tří kufrů. "Tohle ti jednou vrátím," prohodím k němu a odkráčím směrem k branám nemocnice. Ať si ty kufry odnese jak chce.

Chci číst díl: 1, 2, 3, 4
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 7. ledna 2013 v 22:45 | Reagovat

Nechala ses taťkou inspirovat? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama