Jednou ti to vrátím 2\4

12. ledna 2013 v 19:50 | Auril |  > prozaicky
Směle nesměle předkládám část druhou...

Stojím ve svém novém pokoji a tomu co vidím, nějak nemůžu uvěřit. Bílé a holé zdi. Dvě oprýskané postele, dva noční stolky a skříně, umyvadlo, stůl a dvě židle. Tohle je snad vtip!
Naivně doufám, že někdo přijde a řekne, že došlo k omylu. To se ale zřejmě nestane. Jak mám v tomhle žít? Jediné co mě aspoň trochu utěšuje, je fakt, že mám tuhle jeskyň jen sama pro sebe. Nemohla bych být někde, kde je plno zoufalých trosek, které snad kdysi byly lidmi a... "Zoufalých trosek..." zašeptám do prázdného pokoje, "to je ono." Z dalších úvah mě však vyruší příchod sestry.
"Běžte do jídelny, bude se podávat oběd, já vám zatím prohlídnu věci!"
Cože?!


-

Když kráčím směrem k jídelně, klapot mých podpatků se hlasitě rozléhá po ponuré nemocniční chodbě. Chvíli trvá než jídelnu najdu, protože se mi nikdo neobtěžoval vysvětlit, kde že se nachází. Ale jsem tu.
Otevřu dveře a okamžitě znechuceně nakrčím nos nad smradem, který se line nevětranou místností. Jako bych se vrátila o několik let do minulosti a ocitla se opět na základce. V tamní jídelně to "vonělo" podobně.
Rychle přehlédnu osazenstvo místnosti, které na mě zvědavě zírá. Ubožáci, aby jim oči nevypadly. Naschvál projdu přímo středem. Jen ať se všichni podívají. U výdejního okýnka vezmu tác. Nejraději bych ho nejdříve vydezinfikovala, což bohužel nejde, tak se ho alespoň snažím dotýkat co nejméně, což mi taky zrovna moc nejde. Odevzdaně na něj položím příbor, misku s polévkou a talíř s hlavním jídlem. Druh pokrmu je těžko identifikovatelný.
Posadím se ke stolu u okna. Hezky čelem do místnosti, abych na přítomné závisláky dobře viděla. Hmm, zřejmě tady budou všechny druhy pohromadě - anorektička, feťák, feťák, feťák, tenhle vypadá na alkohol - zajímalo by mě, jestli může být člověk závislý i na přílišném pojídání jídla, neodpustím si škodolibou myšlenku, při pohledu na tlouštíka, který zrovna smutně pozoruje svůj prázdný talíř.

-

"Slečno Hradská posaďte se prosím," vybídne mě MUDr. Onderka, primář závisláckého oddělení, když vstoupím do jeho kanceláře. Docela fešák, napadá mě při pohledu na jeho tvář. Dokonce mi připomíná Tomáše Hanáka. Posadím se tedy do křesla, hodím nožku přes nožku, prohrábnu vlasy a nasadím nevinný úsměv. S panem primářem bych měla vycházet co nejlépe a můj úsměv je proto o něco intenzivnější.
"Doktor Hradský mi objasnil vaši situaci," začne pan primář.
To si dokáži živě představit.
"Jeho zájmem samozřejmě je, abyste se co nejdříve uzdravila, takže na tom budeme společně pracovat, ano?" mrkne na mě přívětivě.
Jistě, jak jinak.
"Kdybyste kdykoliv, cokoliv potřebovala neváhejte se na mě obrátit. Nyní máte na programu skupinovou terapii, tam vás seznámí se vším potřebným. Nebude-li vám něco jasné... jak jsem již říkal," opět úsměv.
"Zajímala by mě jedna věc," upřu na primáře pohled a založím si ruce na prsou.
"Ano?" očima sklouzne k mým nohám, ale pak rychle vrátí pohled zpět k tváři. No jo, krátká sukně zabere vždy. Usměji se na něj a zamrkám řasami. Je to ostatně jen chlap, že..
"Věnoval můj otec tomuto ústavu nějaký... hm... peněžní dar?"
Doktor je otázkou očividně zaskočen. Chudáček, zřejmě to bude jeho první úplatek a ještě neví, jak v tom chodit.
"Ehm... totiž, jak bych," zakoktá se a barva jeho pleti dosáhne lehce narudlého odstínu. V duchu se nad jeho tísní pobaveně zašklebím.
"To je v pořádku, můj otec je velmi štědrý člověk, který rád pomáhá potřebným," uklidňuji primáře navenek vyrovnaným a vážným hlasem, ale v duchu se tetelím radostí.
"Jistě, jistě," rozpačitě kýve a neví kam s očima. Ulehčím mu to a opět významně přehodím nohu přes nohu a pan primář zrudne ještě o trochu víc.
"Dobrá, předpokládám, že vzhledem k daným okolnostem si vyjdeme vzájemně vstříc," k úsměvu se už ani nemusím nutit, situace se totiž vyvíjí více než dobře.
"Eh..." toť jediná odpověď na kterou se momentálně pan primář zmůže.
"Chci zpět všechny věci, které mi byly zabaveny při prohlídce, včetně mobilu a předpokládám, že si mohu sama určit, kterých bodů léčebného programu se zúčastním, a kterých ne," vstanu "pokud si ještě na něco vzpomenu, vím kam se obrátit." Chvíli čekám na doktorovu reakci, ale zřejmě je toho na něj moc. Poslední úsměv a vyzývavé mrknutí. "Nashledanou pane primáři a pokud byste vy potřeboval s ČÍMKOLIV pomoci..." nechám nevyřčené viset ve vzduchu a odcházím. Hra může začít.

-

Sedím v parku na lavičce a čekám. Připálím si nezbytnou cigaretu a v duchu žehnám tomu kdo je vynalez, jinak bych se tady vážně zbláznila. Pořádně potáhnu, jen ať se mi do plic dostane co nejvíc toho slastného svinstva a pomalu vyfouknu šedivý oblak kouře.
"Čau krásko, co takhle společnost?" zazní mi u ucha známý hlas a vedle mě usedá Roman. Jeho černé oči se na mě smějí.
"Ani malou pusu?" zkouší už po xté.
"Ani malou, mohl by nás vidět," po xté slyší stejnou odpověď. Stal se z toho takový náš malý rituál na přivítanou.
"Ach jo," povzdechne si smutně a alespoň nenápadně pohladí mou ruku.
"Za chvíli to bude za námi," snažím se ho povzbudit.
"Hm," zabručí s pohledem zabodnutým do země, "stejně se mi to nelíbí, nešlo by to udělat jinak?"
"Románku, řekni jak a udělám to... taky z toho nejsem nadšená, věř mi," ale ve skutečnosti mi to až tak nevadí. Vlastně mi to vůbec nevadí, pan primář je totiž docela šikovný chlap. Rychle zamaskuji úsměv, který se mi objeví na tváři při vzpomínce na jisté chvilky, které se odehrály za zdmi Plzeňské nemocnice.
Romana miluji, ale proč dělat s nechutí to, co si můžu užít. Zahledím se na něj a pocítím něco jako výčitku. Kdyby jen věděl, že to nebude jen jednou, ale že to bylo, je a bude mnohokrát. "Chceš cígo?" zeptám se a zamrkám řasami.
"A co ten feťák?" stará se Roman a marně po kapsách hledá zapalovač.
"David?" připálím mu, "je v pohodě neboj."
"Nat, jsi si jistá.... tím vším?" chytne mě za ruku a jeho oči jsou najednou hrozně vážné.
"Ano."
"Dobře."
"Jsi se mnou?" hlas se mi trochu chvěje.
"Ano!"
"Dobře," usměji se.

-

"Davide," nahlédnu do pokoje, který obývá společně s několika dalšími zoufalci.
"Jo?" zvedne hlavu od rozečtené knihy.
David fetuje už nějaký ten pátek, sám neví jak dlouho a sám neví kdy se to zvrtlo v závislost. Podle jeho vlastních slov to byla pořád sranda, sranda až pak najednou v tom lítal. V Plzni je dva měsíce a moc to tady nezvládá. Odvykačku má nařízenou soudem. Co udělal? Tak na to mi nikdy neodpověděl. Hlavní je, že je přesně ten typ, který potřebuji. Je zde zavřený dost dlouho na to, aby byl pro svobodu a fet ochoten udělat cokoliv.
Kývnu na něj a on rychle pochopí. Odloží knížku a následuje mě na chodbu. Beze slov zamíříme na zahradu.
Venku je krásně, svítí slunce, zpívají ptáci a vzduchem se vznáší vůně šeříku. Prostě kýč. David směšně mhouří oči, které mu z jasného světla nepředstavitelným způsobem slzí.Vypadá jako děcko, které řve protože mu vzali hračku.
"Na prosím tě!" podám mu kapesník, aby si otřel ten svůj zmáčený ksicht. "Zítra nás vyzvedne Roman."
"Už zítra?" ptá se překvapeně a smrká do darovaného kapesníku.
"Na co čekat? Čím dříve tím lépe... pro všechny."
"Klapne to?" strachuje se David a nervózně se poškrabe na krku, na kterém má ošklivé boláky.
"Neboj," uklidním ho a plesknu ho po ruce, kterou si opět rozdírá krk.
"Fakt mi neřekneš co máš v plánu?" zvedne ke mně zvědavý pohled.
"To je tajemství," rozesměji se a raději zanechám Davida jeho vlastním úvahám.

Chci číst díl: 1, 2, 3, 4
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elena Elena | Web | 16. ledna 2013 v 18:09 | Reagovat

Hm, hm... a další díl? =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama