Jednou ti to vrátím 4\4

25. ledna 2013 v 20:23 | Auril |  > prozaicky
Nervózně přecházím po bytě a zuřivě si okusuji nehty. To až uvidí má manikérka, napadne mě opět naprosto nevhodná myšlenka. Jak proboha zrovna teď můžu myslet na manikúru? Někdy se sama sobě vážně divím.
Kouknu na Romana. Stojí u okna a sleduje noční ulici. "Kolik je hodin?" nevydržím a zeptám se.
"Třináct minut po jedenácté," odpoví a z jeho hlasu je znát napětí.
"Myslíš, že už..." nedořeknu, nemůžu to vyslovit nahlas.
Roman jen pokrčí rameny. "Co když zdrhne?" otočí se ke mně po chvilce tíživého ticha.
"To neudělá. Ví že na něj tady čeká pěkný paklík peněz a já mu docela barvitě vylíčila kolik fetu si za něj může koupit."
"Jo, barvitě líčit umíš výborně," usměje se Roman a napětí v jeho očích zmizí, zase jsou usměvavé. I já se trochu uvolním.
Najednou dostanu nápad. Chvíli si tu spásnou myšlenku hýčkám a převaluji v hlavě. Nerada bych, aby mi utekla.
"Romane?"
"Hm," podívá se na mě zvědavě, tón mého hlasu totiž věstí, že mám na srdci něco důležitého.
"Mám nápad."
Roman tázavě povytáhne obočí.

-


Otevřou se dveře a vchází David. S Romanem na něj bez dechu hledíme a napětí v místnosti prudce vzroste. Pozorně zkoumám Davidovu tvář. Je bledá, ale jinak nehybná a bez výrazu. Myslela bych, že člověk, který právě spáchal trestný čin bude vyděšený, zkroušený nebo plný jiných emocí, ale on nic.
"Tak?" vydechnu.
"Dobrý," odpoví prostě.
Dobrý? DOBRÝ? Jak proboha může o něčem takovém říct dobrý. Nechápu jeho klid. Nejspíš bude vážně cvok, jiné vysvětlení prostě nemám.
"Takže je..." zradí mě hlas a nejsem schopna vyslovit otázku.
"... mrtvej," dopoví David a zůstává stát uprostřed obývacího pokoje. Rozhlédne se kolem, pak sebere láhev se zbytkem vína a pomalu kráčí k bílé pohovce před televizí.
Náhle dostanu nepředstavitelnou chuť na cigaretu, ale mám tak roztřesené prsty, že ji nejsem schopná vytáhnout z krabičky. Nešťastně ji tedy odložím zpět na stůl a věnuji rychlý pohled Romanovi.
"Ježiši kriste," zašeptá téměř neslyšně a rty se mu stáhnou do úzké čárky. Jen kývnu hlavou, protože nenacházím slov. Roman mi chvíli hledí do očí a pak natáhne ruku s nedokouřenou cigaretou. Vděčně ji přijmu.
"Proběhlo vše podle plánu?" po chvíli konečně můžu promluvit.
"Jo," lhostejný Davidův tón mě docela vyvádí z míry.
"Zadní branka?" nicméně dál pokračuji ve zpovědi.
"Jo," napije se z láhve.
"Okno do prádelny jsi našel?"
"Přesně podle instrukcí."
"Viděl tě někdo," ozve se Roman a hodí na stůl průhledný pytlík s odměnou.
"Nemyslím," rychle sáhne pro drogu.
Davidovy strohé odpovědi mě dovádějí k šílenství, ale možná lepší nepídit se po detailech.
"Naaranžoval jsi to dostatečně?" kladu raději další otázku.
"Udělal jsem tam takovej bordel, že nikoho ani nic jinýho než loupež napadnout nemůže," při odpovědi se pohledem vpíjí do malého sáčku s bílým práškem. Vidím, že si sám sobě snaží dokázat, že drogy nepotřebuje, pak jej ale pevně sevře v dlani a rychle vstane. "Chci ty prachy!"
"Budou, všechno bude. Vydrž, ještě jsme neskončili," promluvím klidným hlasem. Dívám se na Davida. Nějak tomu nemůžu uvěřit, opravdu je... mrtvý? Je mrtvý. Kdesi v nitru ucítím první náznak rodící se radosti. Avšak radost musí ještě chvíli počkat.
"Tu tašku!" natáhnu k Davidovi ruku. Líně mi ji postrčí po stole. Zvednu ji. Je těžká. Rychle ji otevřu a nahlédnu dovnitř. Nějaké peníze, šperky, památní zlaté a stříbrné mince a pár dalších cenností.
"Dobře... nech si to," přistoupím k Davidovi a tašku mu opatrně položím k nohám. Šustí a něco uvnitř zvonivě zacinká.
"Cože?!" vyskočí překvapeně.
"Mám pro tebe... návrh," jeden milý úsměv a zamrkání řas.

-

"Vy jste se zbláznili," zaječí David a ruka mu vylítne k zarudlému krku.
"Musíš uznat, že mám pravdu," obořím se na něj, "jsi jen obyčejný feťák a teď navíc s balíkem peněz. Jak myslíš, že dopadneš? Prachy utratíš během pár týdnů, za drogy, za štětky, chlast, najednou se vyrojí kamarádíčci a budou natahovat ruku, chtít peníze. A ty skončíš na ulici. Nebudeš mít zase nic, jen tu svou chuť," nakloním se k němu a přejdu do dramatického šepotu. Roman stojící Davidovi za zády se jen zašklebí a neslyšně vysloví: "Herečko."
"Já nechci jít do vězení," odporuje David umíněně.
"Copak to nechápeš! Na ulici chcípneš, je jedno jestli sám nebo s cizí pomocí, ale chcípneš!" právě vyřčené zřejmě dopadlo na úrodnou půdu, Davidovi totiž po tváři přeběhl viditelný stín strachu.
"Ale když se přiznáš k zabití mého otce... půjdeš sice do vězení, ale budeš mít střechu nad hlavou, jídlo, my ti budeme posílat peníze, drogy, naděláš si kontakty, a až za pár let vyjdeš ven," významně se odmlčím, "už nebudeš jen ubohý feťáček z ulice... chápeš," napjatě hledím Davidovi do očí. "Tak chápeš co ti tady nabízím, a chci po tobě jen jedno malé přiznání, nic víc," pokrčím rameny, jako že o takové prkotině snad ani nemá smysl dál hovořit.
"Když se tedy sám přiznám," začne David, "budete mi posílat prachy a všechno?"
"Samozřejmě," řekne Roman.
"Kde mám záruku, že mě nechcete podrazit."
"Snad si věříme, ne?" naoko nesouhlasně mlasknu, "jedeme v tom všichni společně. Navíc, kontakty, které bys navázal, se můžou hodit i nám... takže bych byla sama proti sobě, kdybych tě zradila."
"Hm... a jak víš, že neprásknu já vás?"
"Chceš moje prachy, ne!" blýsknu po Davidovy zlým pohledem. Tahle hra se stává nudnou, už je příliš dlouhá.
"Takže?" chci slyšet Davidovo rozhodnutí.

-

Ruku v ruce kráčíme s Romanem po úzkém chodníčku. "Jak dlouho mu budeme posílat peníze?" zeptá se Roman tiše.
"Je to feťák... jak dlouho, myslíš, že zůstane mezi živými?" z pod tmavých brýlích se zálibně podívám na Romana.V elegantním černém obleku mu to nesmírně sluší.
"Jak se to říká v pohádkách?" pohladím Romana po vlasech.
"A žili šťastně až do smrti," odpoví, když vycházíme ze hřbitovní brány.

Chci číst díl: 1, 2, 3, 4
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama