Únor 2013

Klišé

18. února 2013 v 19:28 | Auril |  > poeticky
KLIŠÉ



Říkal:

Tvé oči jsou jako nebe
No, ale já mám je zelenohnědé

Tvé vlasy jsou plné kopretin
Jenže v mém šampónu najdeš spíš perly stín

Tvá kůže je sametový med
Mně připomíná spíš z porcelánu pleť

Tvé ruce s prsty klavíristky
Do re mi fa... konec, ten se někde zjistí

Voníš jako polních květů lán
Parfém můj je však Černou růží zván

Tvá slova zní jako zlatých zvonků les
Chorý sirény hlas dělá mému jménu čest

A smích tvůj mě lechtá na duši

Ano?
Vždyť tvá duše vůbec netuší...




Rok 2009

Hledat a (ne)najít

7. února 2013 v 18:17 | Auril |  > poeticky
HLEDAT A (ne)NAJÍT

Odhodit kůži,
místo ní šaty obléknout,
ve vlasech sušit růži
a múzu zahlédnout

Vstoupit do chrámu,
kde všechno je svaté,
děkovat za ránu
a krev na zem kape

Políbit schody
a nenacházet slov,
hledat své vlohy,
do oka snažit si pohlédnout

Zeptat se,
zda duše voní
a k čemusi v dáli
ve snech plout

Vykreslit stopy,
prstem na papír
a rudým perem
třikrát podtrhnout

Zahájit tichý lov
a na cíl zaměřit,
vystřelit
zasáhnout
a zapomenout


Rok 2009

A tak spokojeně jsem si žila- ukázka z připravovaného

6. února 2013 v 20:25 | Auril |  > připravuji
Pokud jde o prózu... nezahálím a snažim se plodit opět něco rozsáhlejšího. Jde to sice pomalu, ale jde to... někam :)

Malá ukázka...



"Takže?"

???

Takže mě napadla skrytá kamera, zbloudilý sektářský nadšenec, případně možnost, že by v cigáru byla místo tabáku tráva. A v hlavě se mi pořád neurodilo jediné písmenko tvořící základ nějaké odpovědi.
Seděla jsem na lavičce na jednom z těch sídlištních hřišť, kam si místo malých dětí chodí "hrát" děti pubertální, a v ruce žmoulala dohořívající cigaretu. Zrzavé stvoření s pohledem zelenookého lemura, sebevědomě rozkročené proti mně, bylo svým způsobem hodno obdivu. Totiž vážnost ve tváři, se kterou čekala na mou reakci, byla fascinující.

Takže???

"Sorry, ale na tohle fakt nemám čas!" zašlápla jsem čmoudící zbyteček cigarety do písku a vstala. Můj plán zněl: nevyvolávat zbytečný rozruch a mírumilovně se odebrat směrem k domovu. Ovšem Lemurka, byla sebevědomá opravdu hodně a zastoupila mi cestu.

Děvče, netušíš, co děláš!

Se zájmem jsem si ji změřila a do úsměvu se mi vloudila trocha té samolibosti. Kdybych jen trochu chtěla, holka v momentě leží na zemi a pláče nad svými zlámanými kostmi. Totiž, jestli něco umím opravdu dobře, tak dát někomu ránu!

Můj otec ochranář ihned po mém narození dospěl k závěru, že jediný a nejlepší způsob, jak dosáhnout toho, aby jeho milované dcerušce nikdy nikdo neublížil, je poslat ji pomalu ještě s plínkami v gatích učit se bojovým uměním. Tatínkův sen se splnil - když chci, umím být docela nebezpečná.

"Podívej, vypadáš tak na patnáct, takže zatím jen slušně požádám... S dovolením!"
Odpovědí mi byl úsměv, takový ten škodolibý jakože - já vím a ty nevíš - následovaný plivancem do obličeje. Fakt plivanec... čekala jsem v podstatě cokoliv, ale tohle mě, přiznávám, z míry poněkud vyvedlo.

Lemuřice musela mít místo slin minimálně žíravinu. Do očí se mi totiž téměř okamžitě zahryzla ostrá, štiplavá bolest, která se rozeběhla po každičkém kousku očního nervu a zamířila si to přímou cestou i do toho nejtemnějšího kousku mého mozku. Co následovalo, bych mohla rozdělit do několika fází:
První zastavila příliv sprostých nadávek, kterými jsem tu malou bestii chtěla zahrnout. Mé ruce instinktivně vylétly k obličeji a marně se snažily vytřít z očí cizí sliny. Někdo je však pevně chytil a nepustil.

Něco v hrudi se pevně sevřelo.

Něco v hlavě skřípavě prasklo.

Pak přišla fáze druhá. Vlna bolesti mě srazila na kolena, chytla za dýchací trubici a spolu s mozkem se mi ji snažila vyrvat ven z těla nosní dírkou. Stisk okolo rukou zesílil a mou mysl i tělo naplnil pocit kořisti, na kterou se právě vrhl lovec.
Třetí fáze... třetí fázi, tak tu už jsem si naštěstí moc neuvědomovala. Jediné co vím je, že mé ruce byly opět volné - bezvládné.

Tolik k mému umění se bránit... prodrala se skrz mlhavý opar blížícího se bezvědomí poslední myšlenka.

"Zrod je plný bolesti!" zašeptal mi do ucha tichý dívčí hlas těsně předtím, než se mozek konečně rozhodl dát si pauzu a já se skácela k zemi.