A tak spokojeně jsem si žila- ukázka z připravovaného

6. února 2013 v 20:25 | Auril |  > připravuji
Pokud jde o prózu... nezahálím a snažim se plodit opět něco rozsáhlejšího. Jde to sice pomalu, ale jde to... někam :)

Malá ukázka...



"Takže?"

???

Takže mě napadla skrytá kamera, zbloudilý sektářský nadšenec, případně možnost, že by v cigáru byla místo tabáku tráva. A v hlavě se mi pořád neurodilo jediné písmenko tvořící základ nějaké odpovědi.
Seděla jsem na lavičce na jednom z těch sídlištních hřišť, kam si místo malých dětí chodí "hrát" děti pubertální, a v ruce žmoulala dohořívající cigaretu. Zrzavé stvoření s pohledem zelenookého lemura, sebevědomě rozkročené proti mně, bylo svým způsobem hodno obdivu. Totiž vážnost ve tváři, se kterou čekala na mou reakci, byla fascinující.

Takže???

"Sorry, ale na tohle fakt nemám čas!" zašlápla jsem čmoudící zbyteček cigarety do písku a vstala. Můj plán zněl: nevyvolávat zbytečný rozruch a mírumilovně se odebrat směrem k domovu. Ovšem Lemurka, byla sebevědomá opravdu hodně a zastoupila mi cestu.

Děvče, netušíš, co děláš!

Se zájmem jsem si ji změřila a do úsměvu se mi vloudila trocha té samolibosti. Kdybych jen trochu chtěla, holka v momentě leží na zemi a pláče nad svými zlámanými kostmi. Totiž, jestli něco umím opravdu dobře, tak dát někomu ránu!

Můj otec ochranář ihned po mém narození dospěl k závěru, že jediný a nejlepší způsob, jak dosáhnout toho, aby jeho milované dcerušce nikdy nikdo neublížil, je poslat ji pomalu ještě s plínkami v gatích učit se bojovým uměním. Tatínkův sen se splnil - když chci, umím být docela nebezpečná.

"Podívej, vypadáš tak na patnáct, takže zatím jen slušně požádám... S dovolením!"
Odpovědí mi byl úsměv, takový ten škodolibý jakože - já vím a ty nevíš - následovaný plivancem do obličeje. Fakt plivanec... čekala jsem v podstatě cokoliv, ale tohle mě, přiznávám, z míry poněkud vyvedlo.

Lemuřice musela mít místo slin minimálně žíravinu. Do očí se mi totiž téměř okamžitě zahryzla ostrá, štiplavá bolest, která se rozeběhla po každičkém kousku očního nervu a zamířila si to přímou cestou i do toho nejtemnějšího kousku mého mozku. Co následovalo, bych mohla rozdělit do několika fází:
První zastavila příliv sprostých nadávek, kterými jsem tu malou bestii chtěla zahrnout. Mé ruce instinktivně vylétly k obličeji a marně se snažily vytřít z očí cizí sliny. Někdo je však pevně chytil a nepustil.

Něco v hrudi se pevně sevřelo.

Něco v hlavě skřípavě prasklo.

Pak přišla fáze druhá. Vlna bolesti mě srazila na kolena, chytla za dýchací trubici a spolu s mozkem se mi ji snažila vyrvat ven z těla nosní dírkou. Stisk okolo rukou zesílil a mou mysl i tělo naplnil pocit kořisti, na kterou se právě vrhl lovec.
Třetí fáze... třetí fázi, tak tu už jsem si naštěstí moc neuvědomovala. Jediné co vím je, že mé ruce byly opět volné - bezvládné.

Tolik k mému umění se bránit... prodrala se skrz mlhavý opar blížícího se bezvědomí poslední myšlenka.

"Zrod je plný bolesti!" zašeptal mi do ucha tichý dívčí hlas těsně předtím, než se mozek konečně rozhodl dát si pauzu a já se skácela k zemi.


***

Miluju léto, nenávidím jeho rána - přesněji, sobotní letní rána! Pět dlouhých dnů vás budí zvuk budíku a v sobotu? Pro změnu letní světlo! Po chvilce převalování jsem vzdala boj o spánek. S otráveným povzdechnutím jsem šáhla pro mobil, který se povaloval u postele a snažila se uhádnout kolik asi tak může být - sedm, půl osmé?

Jediný pohled na displej mobilu stačil, aby se veškeré mé přemítání nad rány a hodinami stalo neaktuálním. Sedmadvacet nepřijatých hovorů a šest esemesek jednomu docela vyrazí dech. Tolik oblíbená nejsem, takže takové množství lidí toužících po mé osobě nemůže znamenat nic jiného, než jeden velký a hodně podělaný průser.
Protokol hovorů odhalil, že valná většina volání byla od rodičů. Ajaj! Ručička na ukazateli strachu povyskočila o pár tisíc stupňů výš. Rychle jsem vytočila mámu. Stačilo jedno necelé zvonění a na druhé straně se ozval hlas člověka, který celou noc nezamhouřil oči.
"Lindo!"
"Mami? Co se děje? Měla jsem telefon plnej..."
"LINDO!!! Jsi v pořádku???"
"No jo, jsem."
"Kde jsi?"
"Kde bych byla, doma. Co se stalo?"
"Je v pořádku... doma," promluvila tlumeným hlasem ke komusi mimo sluchátko a pak začala nekontrolovatelně brečet.
"Mami, přestaň brečet a řekni, co se stalo!" Direktivní tón, je asi jediná věc, která na matku trošku působí, když propadně záchvatu hysterie.
Dalších pět nekonečných minut se z telefonu ozývalo vzlykání, doprovázené smrkáním a dalšími těžko identifikovatelnými zvuky. Já mezitím už téměř zešílela hrůzou z toho, co bude následovat.
"Kde... jsi byla? Na co... na co máš... mobil, když ho... nezvedáš!" Vysoukala ze sebe konečně něco trochu srozumitelného byť stále dost hystericky znějícího. "Volali jsme... policii a..."
"Policajty! Proč?"
"Skoro dva dny jsi byla nezvěstná."

***

"Uh..." položila jsem telefon a zazírala na zeď pokoje. Chaos v hlavě. Vstala jsem a postavila vodu na kafe. Z linky jsem vzala ten největší hrnek a nasypala do něj tři vrchovaté lžíce instantní kávy a pět cukru.

Není sobota ráno. Je pondělní ráno. Nikdo - včetně mě samotné - netuší, kde jsem ty dva dny byla.
"Blé to je humus," vyplivla jsem kafe zpět do hrnku.

***

Následující dny by se daly popsat jako splašený kolotoč rozhovorů s rodiči, policajty, lékaři... Všichni jsme se snažili zjistit, co se stalo. Problémem byla má paměť, která se vypla v okamžiku, kdy jsem se vracela domů od Karolíny a zapla až sobo... eh, pondělním ránem.
Policajti přišli s teorií, že mi někdo podal omamné látky a pak... a pak vyšetřovatel bezmocně pokrčil rameny.
Lekářská zpráva, také příliš nepomohla, pouze potvrdila co jsme věděli i bez ní - na mém těle nejsou patrné žádné známky násilného chování. V případě nežádoucích látek v krvi nastalo tolik oblíbené krčení ramen následováné otázkou "Co chcete zjistit po dvou dnech?"

A pak? Pak šel život dál. Dny plynuly, otázky zůstaly otázkami a pověřené policejní osoby přidaly ke krčení ramen otrávený výraz.

Prý pomáhat a chránit!

***
"Příště berem taxík," vyhrkla jsem na Karol, jen co jsem zapadla do autobusu. Ta už v okamžiku, kdy já teprve vybíhala z poza rohu ulice, stála ve dveřích a hlasitě mě povzbuzovala po celou dobu mého kličkování mezi auty, zastávkami a bezdomovci.
"Víš co všechno za nechuťárny je na zemi," ukázala na mé bosé nohy, když jsem odevzdaně svalila na sedadlo "a ty se klidně zuješ. FUJ!"
"V tomhle," strčila jsem jí pod nos své apartní černé botičky na hodně, hodně vysokém podpatku, "se dobíhat autobus nedá!"
"Tys chtěla být sexy...," sedla si vedle mě, nonšalantně přehodila nohu přes nohu a vystavila tak na odiv zlaté - běhu nebránící - sandálky.
Csss...

S někým jako je Karolína - vysoká exotická kráska, která se díky indicko-nevím-jakých kořenů pyšní vzhledem bohyně a vypadá dokonale i v igelitce z obchoďáku - nemá smysl, bavit se na téma "podpatky jsou sexy! Takže, jakožto člověk se správným českým genofondem jsem na ni udělala velmi nevraživý obličej.

Nicméně, jsem žena činu, tudíž připravena na všechno. Z kabelky jsem vítězoslavně vytáhla vlhčené kapesníčky a začala si jimi šudlat bosé nohy. Karolína se mi prvních pár minut posmívala, dalších pár mé počínání nevhodně komentovala a prstem ukazovala, kde všude mám ještě špinavé šmouhy. Ve finále začala barvitě vyprávět o jakémsi komsi, koho dnes večer potkala v klubu. Když zničehonic zmlkla uprostřed detailního líčení tetování, které měl onen objev na místě, které nikdy nepochopím, tázavě jsem zvedla hlavu.

Před okamžikem celá uchichotaná, hovorná Karolína a najednou cvak, po chichotání ani památky - seděla na sedadle, kamenný výraz ve tváři a celá napjatá hleděla kamsi dopředu.

Sledovala jsem směr jejího pohledu - měla ho přišpendlený k drobné zrzce s pohledem zelenookého lemura co právě nastoupila prvními dveřmi autobusu. Byla navlečená v černém upnutém roláku s dlouhým rukávem, černých kalhotách, a aby toho nebylo málo, na nohou těžké boty s vysokým šněrováním "překvapivě" černé barvy. Nepochopitelná volba garderoby vzhledem k tomu, že bylo venku asi třicet stupňů. Ještě plášť a černé brýle: "Si hraje na Metrix?" utrousila jsem ke Karol. Ta mé poznámce věnovala asi tolik pozornosti co mrtvé mouše za oknem a dál zírala na zrzku s pohledem zelenookého lemura.

Něco podstatného mi uniklo!? V naději, že pochopím oč jde, jsem přesunula pozornost zpět k Lemuřici. Ta se naklonila k řidiči autobusu a krátce něco řekla, pak se narovnala, natáhla levou ruku ke dveřím, lehce je dvěma prsty pohladila a zkřížila po směru hodinových ručiček. Pak přehlédla autobus, dva zelené lasery se zabodly do temene hlav jediných dalších cestujících. Dva chlápci sedící na pravé straně, těsně před kloubem autobusu a proti směru jízdy, si zrzavého skenu nevšimli. Čeho jsem si ale všimla já, byly jejich oči, které pro změnu rentgenovaly mě s Karol.

Tři hodiny ráno, neobvykle prázdný autobus a mně začalo být dost nepříjemně po těle.

Lemuřice se pomalým krokem přesunula k dalším dveřím, opět následoval lehký dotek a zkřížení prstů po směru ručiček ciferníku. Dveře číslo tři, dotek, zkřížení. Rychlý pohled na Karolínu. Ta pomalu vstala a přesunula se o jednu řadu sedadel vpřed. Stála mezi sedadly tak nešikovně, že mi zastínila výhled na chlápka do uličky. Lemuřice se odlepila ode dveří, přistoupila ke Karol a pro změnu mi zastínila výhled na chlápka u okna.
"Karol..." víc jsem nestihla, protože mě přerušila direktivním zasyčením.

No dobře, ona je tady ta exotická krasavice, ale já ne nadarmo umím dát někomu přes hubu. Takže...

Takže jsem začala vstávat.

Vzduch v autobuse zhoustl.

Chlápci začali vstávat.

V rukách Lemuřice a Karolíny se objevily zbraně, které vystřelily.

Šedá sedadla a blízké i vzdálené okolí místa, kde seděli chlápci, dostala nové, tmavě červené zbarvení.

Já překvapeně upadla zpět na sedadlo.

***

Autobus zastavil a jeho dveře se otevřely. Aniž bych stačila změnit svůj připitomělý výraz ve tváři v nějaký příčetnější, byla jsem Karolínou bezohledně vytáhnuta ze sedadla a vlečena ke dveřím. Můj mozek, plně zaměstnán přehráváním smyčky s akční scénkou z autobusu, neměl čas na vyslání jakéhokoliv povelu "chůze" pro mé nohy. Byla jsem proto velmi nedůstojným způsobem "vystoupena" z dopravního prostředku přímo na silnici. Přistála jsem na všech čtyřech, se štěrkem zabodnutým do kolen, odřeným palcem u nohy a apartními botičkami odlétnutými někam do tmy. O tom, že má nová červená mini skončila vyhrnutá vysoko nad místem jejího standartního stanoviště bych se raději ani nezmiňovala.
Na protest jsem vydala bolestivé zaskučení. Můj odbojný počin však zanikl v mnohonásobně hlasitějším zvuku drásaného kovu, který se ozval odkudsi ze střechy autobusu, který vypadal jako by se jeho prostřední část zhroutila sama do sebe. Karolina nová obsese "vléci Lindu" mi nedovolila více bádat nad příčinou zvuku a deformace. Zůstala jsem ve svém zmatení vězet až po uši a bez špetky soucitu byla vytáhnuta zpět na nohy a postrkována směrem k černému Renaultu, který se právě přiřítil ze tmy a smykem zastavil u zadku autobusu.
Dveře za řidičem se rozlétly dokořán. Karolíně se začal z hrdla drát ven směsice hrdelního, chrčivého čehosi co by se možná dalo nazvat řečí někde v oblasti výskytu afrických Křováků. Zpočátku jsem se bláhově domnívala, že se mi snaží vysvětlit momentální dění, když však napřáhla ruku ve směru toho, co bývalo autobusem a přidala na hlasitosti hrčivému šepotu nemyslela jsem si raději už vůbec nic.
Ze dveří vykoukla rezavá hlava, "Dělejte!" a vtáhla mě do útrob auta. O mrknutí oka později vedle mě dosedla Karolína a vůz vyrazil směrem do tmy.
***
Semafory na křižovatkách hrály všemi křižovatkovými barvami, ale hubeňourovi za volantem to bylo evidentně jedno. Bez náznaku zpomalení všechny projel a my se hnali starou částí Brnenu. Ostatní řidiče snad vedl snad nějaký záhadný instinkt či co - ti před námi rychle mizeli v postranních uličkách, ti na křižovatkách stáli, znuděně sledovali semafor a čekali, až budou moci pokračovat v cestě. Fakt, že se kolem nich právě prohnalo auto rychlostí daleko přesahující povolenou hranici, a kterému semafor rozhodně nesignalizoval zelenou, znepokojoval zřejmě jen mě.

Náhlé prudké odbočení z hlavní ulice mi téměř vymrštilo mozek z lebky a já se ocitla v náručí Lemuřice, hlaveň zbraně, kterou pevně svírala v ruce se mi nepříjemně zabořila do boku. Rychle jsem se odtáhla a v máčkla co nejhlouběji do sedadla. V následném divokém kličkování úzkými uličkami a po marném hledání jakékoliv opory jsem si na lehké šťouchance zbraní z leva i prava rychle zvykla a tiše jsem se vžila do role srdce zvonu... ding... dong. Ding, dong, ding, dong. Ding... Vjeli jsme do starých podzemních garáží.

Dong!

Zastavili jsme v některé z mnoha podzemních úrovní. Lemuřice zastrčila zbraň vzadu za kalhoty. "Konečná, vystupovat!" otevřela dveře vozu. V momentě, kdy se vyklonila ze dveří, už zbraň za kalhotami nebyla.

Blbko!

Byla v mé ruce.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elena Elena | Web | 7. února 2013 v 15:26 | Reagovat

Neumím si představit, jak to bude pokračovat, ale rozhodně si přečtu další díl ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama