Mám vrásku na čele

25. března 2013 v 16:20 | Auril |  > střípky
Ve Střípcích se připravte na hromadu mých výlevů napsaných v různých stádiích nálady. Obsah založen na skutečnosti, nicméně přikrášlen, které jeho části jsou nebo nejsou pravdivé... Vyberte si :)

Říká se, že je nám tolik, na kolik se cítíme.

Cítím se stará.

V mém těle sídlí duše vetché a nemohoucí stařeny, a aby toho nebylo málo, objevila jsem svou první vrásku. Klidně si hnízdí na mém čele a blbě se usmívá - mrcha.
Raději se odvrátím od zrcadla, vytáhnu svou taštičku první pomoci (kosmetickou) a pustím se do každodenního ranního rituálu, jehož doba trvání se povážlivě prodlužuje.

Opláchnu obličej, vyčistím zuby, pak zrcadlu předvedu žraločí úsměv, načež musím s politováním konstatovat, že návštěva zubaře mě nemine.

ejmě něco bude na tom, že přílišné pití alkoholu a kávy v kombinaci s hořící cigaretou zastrčenou v koutku úst, chrupu neprospívá.

Ach jo, zubařů se bojím.

Napatlám na ksicht všechny možné vodičky, podklady, pudry, korektorem se marně snažím zapatlat kruhy pod očima a nějaký ten červeně svítící pupínek, jedna oční linka, druhá oční linka, řasenka, zdravíčko na tváře, rtěnka, kontrolní pohled do zrcadla a má zkrášlovací kůra je u konce.

Mrknu na hodiny. "Ku.va," ujede mi… "nestíhám, nestíhám." Začnu splašeně pobíhat po bytě, hledat podprsenku, kalhotky a nějaký ten další kousek oblečení, všechno možné i nemožné naházím do kabelky velikosti lodního kufru a s jazykem na vestě vybíhám z baráku.

Celá udýchaná doběhu na zastávku, a už jen zamávám mizející tramvaji. Zase přijdu později než bych chtěla, rezignovaně pokrčím rameny a jdu si koupit loupák.

Po nelítostném boji u tramvajových dveří, pětiminutovém dohadování s jakousi stařenkou, která se vehementně dožaduje toho, aby mi na klíně mohla držet tašku, a po té co jsem se úspěšně prodrala houfem dětiček základní školy (kteří Bůh ví proč, jedou v největší dopravní špičce na výlet) jsem úspěšně dorazila na místo svého pracoviště.

Vpadnu do kanclu, pozdravím kolegy, zapnu počítač, znechuceně přelétnu pohledem emaily a nekonečný seznam pracovních povinností, který bych nejraději přesunula z nešního dne na ten zítřejší, pozítřejší, popozítřejší... na nikdy. Smutně kouknu do prázdného kelímku s kávou. Latte s příchutí karamelu, které žádnou příchuť nemělo. A proto raději: "Tomé, nejdem na cigáro?" zahalekám na kolegu ve vedlejší kanceláři. Aspoň jedno malé, úplně malinké odsunutí...

Jsem znechucená, unavená, stará a mám vrásku na čele.


obrázek Presley-Art
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Argonna Argonna | Web | 26. března 2013 v 14:46 | Reagovat

hm..zaujímavé..to nestíhanie poznám, mne ujde bus hádam každý druhý deň. Hlavu hore, jedna vráska ešte leto nerobí či ako sa to hovorí :D

2 Ruppert Rupp Puppet Ruppert Rupp Puppet | Web | 29. března 2013 v 16:57 | Reagovat

Stará? Na tom som sa musela zasmiať, prepáč :D ale podľa toho ako píšeš sa mi vôbec nezdáš stará.
Práve naopak.
A autobusy, nepoznám človeka ktorému by aspoň raz neušiel autobus. Plus, vrásky pridávajú na charaktere :D

Oh a ešte, krásny web. SOm rada že som sem zablúdila.

Rupp~

3 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 29. října 2013 v 13:16 | Reagovat

Pravdivý příběh,  alespoñ pro mne a hezky napsaný.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama