Červenec 2013

V tichu

22. července 2013 v 9:29 | Auril |  > poeticky
Mezi slovy
mezery vyplněny "tichem"
a nad písmeny mříž

Každý ví
že činy
co tvořeny jsou z pěny
hradby nezboříš

Tak zavírám dveře
vedoucí mezi čtyři stěny
a rezignuji…


rok 2013
obrázek wredna
Klub snílků: Iluze 107

Na dně...

17. července 2013 v 9:46 | Auril |  > poeticky
Na dně džbánů
tichem naplněných
nechala jsem kříž
teď modlitba ze rtů
divně a prázdně
zní

Na dně jezera
s vodou zakalenou
zlatá rybka by měla žít
v bahně však byla udušena
rybář
marně teď hledá síť

Na dně propasti
pod těly sebevrahů
rostlinka bledá
okvětní lístky nemůže rozevřít

Dno všedních dnů
otisky prstů nechá
a já
zkouším je smýt…

rok 2013

Už vím...

8. července 2013 v 19:37 | Auril |  > poeticky

Kráčím si
jen tak
s davem pomatených
zase zmlácená vyšší mocí
a přidám se
k nahnilým plodům stromů poražených
co marně domáhají se pomoci

Přemýšlím...

Ve stádu oslů
budu já tím největším
nebo
figurkou
stojící na špatném místě
v šachovnici?

Ale ne, už vím...

Jsem malá tečka
ztracená v popelnici
co nenávistně hledí
na měsíc

rok 2010
obrázek J-u-d-a-s


Už je to tady!

3. července 2013 v 20:02 | Auril |  > střípky

Ve Střípcích se připravte na hromadu mých výlevů napsaných v různých stádiích nálady. Obsah založen na skutečnosti, nicméně velmi/trošku přikrášlen, které jeho části jsou nebo nejsou pravdivé... Vyberte si :)

Já myslela, že to přijde později. Mnohem později! Až budu stará, sklerotická, vrásčitá osoba dohadující se s kámoškami před domovem důchodců o tom, která z nás je největší frajer s nejvyšším počtem prášků a vrzajících kloubů.

Přišlo to dřív!

Zjištění, že již dnes jsem zrezivělým kusem železa, mne zasáhne. Hluboce a silně. Slzy v očích prudce zaštípou, abych je zahnala, musím si rychle uvědomit, kde se nacházím a komu všemu jsem na očích (smysl pro dramatično vážení, smysl pro dramatično). S hlubokým nádechem zvednu hlavu a ještě jednou se rozhlédnu po prostoru zaplněného světlem nepříjemně se odrážejícím od ploch všudypřítomného leštěného kovu a obrazovek. Pocit paniky mi vhání červeň do tváří.

Vlastně jsem to nějak podvědomě věděla a snaha tvářit se, že všudypřítomné náznaky nevidím, byla roztomile naivní. Potřebuju upgrade - aneb dřív to tu takhle nevypadalo, dřív brali ohled na kus zastaralého šrotu.

"Klap… pufff, klap… pufff," dveře za zády se s otravnou zuřivostí bez ustání otevírají a zavírají. Jako by je posedl zlý duch. A tohle je peklo.

Přesto se mi nechce vykročit ani o milimetr vpřed, jeden ze zmíněných náznaků se totiž nachází přímo přede mnou a dává mi pěknou řádku knokautů přímo mezi oči. Nicméně všudypřítomné potenciální a hodnotící pohledy… vykročím. Zorné pole čidla je tak vyklizeno od mé osoby a dveře konečně zavřou klapačku!