Říjen 2013

Neodpouštět a nezapomínat!

24. října 2013 v 11:18 | Auril |  > prozaicky
18:59

Hleděl na obří obrazovku, kde se každým okamžikem měly objevit výsledky letošních voleb. I přes své přesvědčení o tom, že patří do kolonky "Oblíbený politik, který si zářivým úsměvem, výřečností a neodolatelným šarmem umí podmanit davy" pociťoval mírnou nervozitu. Léta strávená ve středu zájmu médií a veřejnosti jeho umění sebeovládání zocelila natolik, že žádná z přítomných kamer nebo fotografů nemohla zachytit nic, co by prozradilo třeba jen lehký projev nejistoty.


19:00

V první okamžik zavládlo hrobové ticho, které utnula náhlá kakofonie zvuků.
Kameramani se dali do pohybu ve snaze dostat se co nejblíž, pořídit co nejlepší a nejdetailnější záběr a zachytit sebemenší emoci. Spouště fotografů řvaly jako pálící kulomety uprostřed bitvy a jejich blesky neomylně mířily na cíl. Reportéři si s mikrofony v ruce snažili prorazit cestu skrze dav, jeden přes druhého a druhý přes všechny křičeli své dotazy:
"Jak se cítíte?"
"Čekal jste takový výsledek?"
"Co tomu říkáte?"
"Proč myslíte, že voliči dali hlas právě vám?
"Udělal byste něco jinak?"
"Litujete, že jste šel do politiky"
"Jak se cítíte?"
"Jak se cítíte?"
"Jak se cítíte?"
"Jak se cítíte?"


19:03

Ke stínu muže, kterým býval, a jenž se právě snažil ustát setkání s realitou, přistoupili tři vysocí a ramenatí muži v černých oblecích s tvářemi jako vytesanými ze žuly.

Vstal a dopnul knoflíček od saka. Dva muži v černém ho lehce uchopili za paže a společně vykročili. Ten třetí před nimi rozbíjel dotírající masu davu pasoucí se na politikově výhře.

Tak na shledanou

20. října 2013 v 10:31 | Auril |  > poeticky

Za oknem právě spadl list
a do očí vítr mi fouká
kdesi v dáli si kos tiše hvízd
prý že jsem strašlivě hloupá holka
nechci totiž dvě poslední stránky číst
raději budu s klavírem falešně broukat
jak spadlé jablko teď chci pod stromem hnít
a na písek v hodinách urputně koukat

Je smutné
jak tiše můžou kroky Léta znít…



rok 2010


Svatý Václave...

10. října 2013 v 13:25 | Auril |  > prozaicky
Seděla na vrcholku toho, co před Dnem muselo být honosnou budovou a z čeho zbyl jen smutný stín sloužící za Útočiště těm, co přežili. Jako malá si představovala vznešené pány a krásné dámy, jak si bezstarostně a pohodlně žijí v těchto pevných zdech. Starý jí tehdy vysvětlil, že jejich současný domov nebyl honosným palácem, ale muzeem. "Národním muzeem!" zdůraznil se zdviženým ukazováčkem. Nejen, že nechápala význam slova muzeum, ale hlavně si nechtěla nechat vzít představu paláce plného šťastných lidí a sebe samé mezi nimi.
Malou holkou už dávno nebyla a pod slovem muzeum rozuměla sklad pro staré věci, na které se lidé chodili dívat.
"Proč něco tak stupidního dělali?" Její věčná otázka.
"Touha po poznání a zapamatování si toho, co bylo," odpovídal jí trpělivě Starý.
Záviděla těm dávno mrtvým lidem. Na rozdíl od nich toužila zapomenout, ale obrovské "muzeum" rozprostírající se všude kolem to nehodlalo dovolit.

Nikomu z nich.

Zmizelý

5. října 2013 v 11:24 | Auril |  > prozaicky
Hleděl do zrcadla a přemýšlel nad sebou. Nikdy nebyl nijak zvlášť výrazný. Vypadal jako chlápek od vedle, kterého si sotva všimnete. Už v pětadvaceti mu vypadala polovina vlasů. Se zbylou polovinou nebyl schopen nic kloudného udělat, a tak mu jen tak bez ladu ležela na lebce. Kombinace hranatého, tvarohovitého obličeje bledé barvy a malých oček schovaných za věčně upatlanými skly dioptrických brýlí, usazených na bambulatém nose, ho už na základce označila nálepkou nudného intelektuálského šprta. Jednu dobu přešel z brýlí na čočky v domnění, že něco změní.

Nevšimli si.

Ani oplácané tělo neforemného tvaru na atraktivitě nepřidalo. K nálepce šprta přibylo razítko s nápisem Nepoužitelný.