Zmizelý

5. října 2013 v 11:24 | Auril |  > prozaicky
Hleděl do zrcadla a přemýšlel nad sebou. Nikdy nebyl nijak zvlášť výrazný. Vypadal jako chlápek od vedle, kterého si sotva všimnete. Už v pětadvaceti mu vypadala polovina vlasů. Se zbylou polovinou nebyl schopen nic kloudného udělat, a tak mu jen tak bez ladu ležela na lebce. Kombinace hranatého, tvarohovitého obličeje bledé barvy a malých oček schovaných za věčně upatlanými skly dioptrických brýlí, usazených na bambulatém nose, ho už na základce označila nálepkou nudného intelektuálského šprta. Jednu dobu přešel z brýlí na čočky v domnění, že něco změní.

Nevšimli si.

Ani oplácané tělo neforemného tvaru na atraktivitě nepřidalo. K nálepce šprta přibylo razítko s nápisem Nepoužitelný.


Nemohlo přijít nic jiného než pád. Pád do spirály, kdy na vrcholku stál veselý kluk milující lidskou společnost a na jejímž dně dnes vězel chlápek tiše se krčící v ulitě.

Začalo to pomalu, plíživě… vlastně ani nevěděl, kdy přesně. Možná někdy na vejšce si začal všímat, že jeho otázky zůstávaly čím dál častěji bez odpovědí, vtipům se nikdo nesmál, chtěl-li něco říct byl přerušen, nikam nebyl zván, a když, zapomněli na něj… Nerozuměl proč, ale společnost se zřejmě rozhodla, že jí není hoden.

Co udělal? Nebo neudělal a udělat měl?

Chvíli se snažil svůj osud násilně stvořeného introverta zvrátit, ale pak to jednoho krásného dne vzdal. Z tichého chlápka se tak stal chlápek ještě tišší a k ulitě postupně přibyly hradby. Smířil se a byl vděčný za odpověď na pozdrav nebo pohled, který se alespoň na chvíli zastavil na jeho tváři a byl doplněn zdvořilostní větičkou o počasí.

Povzdechl si a možná, že se mu v očích zaleskly slzy lítosti.

Nakonec přišel i o zbylé drobečky lidské všímavosti, které mu byly poskytovány. V restauraci čelil přezíravosti číšníků, v tramvaji ho nenechali vystoupit, dveře mu zavírali před nosem...

Dívali se skrze něj.

Jisté vysvětlení ho napadlo, ale… uchechtl se... mohla by se taková šílenost stát? Ve filmu nebo knize dobrá, ale on přece žije ve skutečném světě!

Nebo ne?

Mohl by být jen postavou v románu nebo malůvkou na papíře a nevědět, že jí je. Mimoděk si představil svůj portrét malovaný černou tužkou, jak se pomalu ztrácí ve žmolcích gumy, kterou se autor kresby snaží vymazat nepovedené dílo. Přesně tak se cítil - předevčírem, včera i dnes a zítra to nebude lepší. Proč mě raději nerozškubat na kusy a ušetřit tak trápení pomalého zmizíkování, ušklíbl se v duchu.

Jsem blázen!?

***

Uplynul asi měsíc od okamžiku, kdy ho napadlo vysvětlení.

Tehdy to mínil jako vtip.

Dnes stál před zrcadlem a byl si jistý.

Zmizel...



téma týdne: introvert
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 alape alape | E-mail | Web | 5. října 2013 v 12:16 | Reagovat

Pěkné a hezky napsané. Líbí se mi i jiné pojetí TT !

2 Noël Almi Noël Almi | E-mail | Web | 5. října 2013 v 12:50 | Reagovat

Je to krásně napsané.

3 Kiara Kiara | Web | 7. října 2013 v 20:18 | Reagovat

Originální nápad, hrozně hezky napsáno :))

4 AURIL AURIL | Web | 9. října 2013 v 19:58 | Reagovat

[1]: Děkuji... snažím se občas na TT vymyslet něco povídkového a hlavně mě baví, když se mi podaří sepsat něco ne příliš přímočarého :)

[2]: Děkuji pěkně.

[3]:  :)) Díky ti Kiaro... uvidíme jak to půjde dál, momentálně se snažím plodit na téma Praha. :)

5 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 29. října 2013 v 13:11 | Reagovat

Co dodat jiného, než znàmé kdo umí, ten umí a kdo neumí,  tak víš, co dělá. To právě dělám já.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama