Když je tma a já mám velké oči!

30. ledna 2014 v 11:05 | Auril |  > střípky
Ve Střípcích se připravte na hromadu mých výlevů napsaných v různých stádiích nálady. Obsah založen na skutečnosti, nicméně velmi/trošku přikrášlen, které jeho části jsou nebo nejsou pravdivé... Vyberte si :)
Je přesně dvacet dva padesát osm - dle mého názoru tedy hluboká noc. Náležitě ustrojena do nečasu a nepohody, chystám se na každovečerní výpravu. Nemám je ráda - za prvé proto, že je zima a hnusně. Za druhé… no, nejsem zrovna fanoušek nástrah, které si civilizace pečlivě připravuje pro každého, kdo v pozdních hodinách noci troufale překročí práh domova.

Otevírám dveře. Chodba je prázdná, tichá a tonoucí ve tmě. Zavěsím se za dveřní futro a vykloním tak daleko, jak to mé chabé tělo dovolí, pak zkusmo zamávám volnou rukou do prázdna.

Budiž světlo!

Pošetilé, dennodenně opakované jednání s nulovým výsledkem. Čas vyslat malou ušatou věc - nejmodernější výdobytek k rozsvěcení světel v tmoucích chodbách, kde je čidlo reagující na pohyb umístěno tak debilně, že člověka zaregistruje až na jejím konci - s krycím názvem Pes. Statečný tvor se pročmuchává černí až do bodu B, kde se přání stane skutečností a nastane světlo.

><
Vysvětlivka:
Proč nerozsvítím v bytě? Nachází se v něm osoba spolubydlící a ječící, že je případným světlem domácím oslněna, když chce spát.
><

S tichým komandováním Psa se plížím chodbou k nejbližším dveřím vedoucím do nočních ulic. V duchu spílám světlu. Teď je mi totiž nepřítelem, neboť za každým rohem hrozí setkání s lidskou bytostí, která by tak mohla spatřit mou pravou tvář v celé své nahé a na strašidlo aspirující kráse.

Pes si dělá, co chce! Zejména to, co nechci já.


***

Strkáme nos z domu. Nejdříve já. Pes až po té, co se ujistí, že neprší - v případě deště totiž povětšinou dospěje k závěru, že není Psem, nýbrž kostkou cukru a tudíž mu hrozí smrt rozpuštěním.

Vykročím. Pes zkoumá zajímavosti keře, který se snaží růst u domu - nejde mu to, protože na něj pořád někdo čurá. Nevšímám si jich a upírám pohled k lesu - pár stromků na palouku, který se z nějakého záhadného důvodu každou noc mění v divotvorný temný les - odkud každým okamžikem čekám útok úchyla, vraha, zloděje případně jiný druh zloducha.

"Háááf!" ozve se mi za patami vysoký, vřeštivý zvuk.

Mám infarkt a dva nové šedé vlasy na hlavě.

S bušícím srdcem a vražedným výrazem se otočím po příčině všeho. Pes sedí na zadku s výrazem škodolibého nadšení.

"Tě vyměním!"

***

Ostražitě ostražitá kráčím po chodníku a "nenápadně" pozoruji všechna temná zákoutí co jich kolem je - s hrůzostrašným lesem po levici, je to poněkud náročná činnost. Právě jsem vyvinula důmyslnou strategii obrany proti případnému deviantovi řítícímu se z poza stromů.

Umlátím ho klíči.

Nic jiného nezbývá. Pes, jako teoretický nástroj obrany je prakticky nepoužitelný a extrémně poruchový, jelikož:

"Pse, jdeme!"

"Pse, tady pojď!"

"Pse, fuj!"

"Pse, ne!"

"Pse, běž!"

"Pse, ticho!"

"Pse, pusť!"

"Pse, nesmíš!"

"Pse, jdeme! Dělej!"

"Pse, psst! Ticho buď!!!"

"Řekla jsem ticho! TICHO!!!"

"Pse, jdeme! Honem!"

"Čokliňáču, tě varuju!!!"

"Pse, FUJ už sakra!!!"

"Pse, hodný buď!"

"Pse, kam lezeš?!"

"Pse, tak seš pitomej nebo co?"

"Chceš na prdel???"

***

Dostal na prdel!

***

Pes se změnil v přemotivovaného hlídače a znervózňuje mě. Dle jeho výstražných signálů a upřeného zíraní do neurčitých bodů musí všude kolem nás něco číhat. Asi ho podezírám, že to dělá naschvál.

Pes mě udolal, a tak se rozhoduji pro návrat do bezpečí světla a domova. V rámci zachování důstojnosti a pověsti, však alespoň pomalu kráčím - tentokrát s lesem po pravici.

Pes jde a zírá.

Zírám taky.

V lese něco křuplo a jsem přesvědčena, že jsem zahlédla velkou černou a plížící se postavu. Zřejmě ji zahlédl i PES - lekl se a utekl… zbabělec. Utíkám taky - ale zbabělec nejsem, snažím se chytit psa… ehm.

***

Plížící se postava, byla sousedka.

***

Konečně… jsem téměř u domu a strachy ze mne pomalu odpadávají. Pes je opět u keře, co se na něj čurá. S velkou úlevou přivítám světlo u dveří a strkám klíč do zámku.

"Háááf!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 redfox redfox | E-mail | Web | 30. ledna 2014 v 19:34 | Reagovat

Parádní! Jsem se opravdu pobavil a nasmál. Extrémně poruchový pes :-D Skvělý příběh.

2 AURIL AURIL | Web | 22. února 2014 v 14:41 | Reagovat

[1]: Tak to je dobře, jelikož to byl účel. :) Díky

3 ellnesin-blog ellnesin-blog | Web | 26. února 2014 v 16:54 | Reagovat

Boží! Ty poznámky napsané kurzívou byli hroznĕ vtipné. A tohle mĕ dostalo - v případě deště totiž povětšinou dospěje k závěru, že není Psem, nýbrž kostkou cukru a tudíž mu hrozí smrt rozpuštěním.

4 AURIL AURIL | Web | 26. února 2014 v 18:03 | Reagovat

[3]: přála bych ti ho při tom vidět :)Děkuji

5 Ellnesa Ellnesa | Web | 27. února 2014 v 19:42 | Reagovat

[4]: Jů a nebyla bys ochotna vyfotit ho? Prosím, zvěčni ho a ukaž zvědavým očím mé maličkosti i ostatních tvých čtenářů!

6 AURIL AURIL | Web | 9. března 2014 v 13:14 | Reagovat

[5]: Hmmm... to by byl příliš velký zásah do soukromí Psa :D

7 Ivišek Ivišek | Web | 9. května 2014 v 10:57 | Reagovat

Báječný, jsem se pěkně pobavila. Zejména u toho jak na něj mluvíš. :-D

8 Dragita Dragita | E-mail | Web | 13. května 2014 v 22:04 | Reagovat

Tak tohle mě pobavilo. Úplně jsem si vzpomněla na své venčení mamčiného psa, kterého občas hlídám. Do deště to nepude, to zvedá tlapky a nechodí, keřů a tmy se bojí stejně jako já :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama