> o čtení

> o čtení Povolání žebrák

19. srpna 2016 v 18:03 | Auril



"Žebrák" je knížka, na které mi vadí velká hromada věcí a nenapadá mě nic, co by tvořilo alespoň pozitivní pidihromádečku.

Právě jsem se zkusila ještě jednou a hluboce zamyslet a fakt nic!

Hned při bližším průzkumu knihy mě totiž vyvedlo z rovnováhy samotné její provedení. Velké písmo, sto devatenáct stran, když nepočítám reklamu, obsah, poznámky, zbytečný doslov a počítám-li předmluvu. Spousta nadpisů, podnadpisů, kapitol i podkapitol a s tím související hojné užívání enteru, či volných půlstran. To není nic, co by člověka zrovna nadchlo, když z peněženky vytáhl dvě stě devatenáct korun. Chápu, za každou knihou stojí množství práce atd. není však potřeba hrát si na něco, co nejsme. Nicméně má chyba, ze které jsem poučena a při nákupu čtiva přes net si raději půjdu vše nejdříve prolistovat a ochmatat hezky postaru… tedy fyzicky do knihkupectví.

V tento moment jsem si však říkala: "Ále nesuď knihu podle obalu!" obvykle je totiž člověk příjemně překvapen.

Stručně pro ty, kdo už nechtějí číst dál: Překvapena jsem byla nepříjemně a knížka maže do antikvariátu.
Příběh muže, který žil na ulici a byl žebrajícím od velmi mladého věku po současnost (pokud se tedy z něho díky knize nestal milionář :-)), by mohl mít "megaobřístrašněvelikej" potenciál. Tohle mě napadalo, když jsem objevila knihu "Povolání žebrák" v jakési brožurce s edičními plány pro tento rok. Později, při otevření knihy, jsem tedy čekala vyprávění, syrový příběh jedince žijícího v surovém prostředí ulice mezi těmi a tam, kde se nikdo s ničím a nikým nemazlí. Byla jsem hluboce přesvědčena, že konečně někdo dostal možnost být slyšet a říci co jinak říci nemohl, protože jen málo je těch, kteří by naslouchali.

Nooo tak omyl vážení.

Dočkala jsem se plytkého, neuspořádaného, kusého a nicneříkajícího čehosi, co se snaží být prezentováno jako výše avizovaný příběh muže, který nelituje ničeho zejména ne sebe sama. Přitom prostor mezi řádky je sebelítostí naplněn natolik, že si jí všimne i ten, kdo mezi řádky číst neumí. Jde tedy o klasický příběh muže, co se jako chlapec těšil na slony na venkově a místo toho se dočkal nespravedlnosti a krutosti dospělých, která ho dovedla ke starému dobrému flákání se a chlastání.
Knížku jsem po dočtení odkládala s určitým znechucením. Znechucením z chlapa, který rozděluje lidi na dobré a špatné podle toho jestli mu něco dají, všechny prokoukne a vlastně je to strašně velkej frajer, co strašně dře a má neskutečnou vyřídilku se všemi a vším.

Velká škoda… skvělý nápad ze kterého je ve finále další marná kniha.


Chlapec v pruhovaném pyžamu

15. srpna 2016 v 20:00 | Auril


Začnu netypickou otázkou. Viděli jste film? Já ano, před lety. U scény s ošetřováním odřeného kolene v kuchyni jsem brečela, ne jako jedna želva, ale jako čtyři želvy, kterým se stalo něco hodně, ale opravdu hodně strašnýho a ony roní krokodýlí slzy! Podotýkám, že já u filmů obvykle brečím pouze v případě, když se tam něco děje psům… koním… delfínům… no dobře, tak asi jakémukoliv zvířeti.

Ještě prozradím, že toto je jedna z mála situací, kdy je film roven knize, vlastně možná i o fous lepší.

Po výše zmíněné zkušenosti s filmem jsem tedy ke knize přistupovala s velkým respektem a obavou. Právem. Želví situace se sice neopakovala, nicméně se konalo alespoň dosti intenzivní běhání mrazu po zádech, a to téměř po celou dobu čtení. Jen téměř celou dobu proto, že mistr Boyne si se čtenáři na prvních několika stranách pěkně hraje. Záludně a jemně naznačuje, oč a koho by se mohlo jednat… nic určitého, prostě normální stěhování rodinky do "Oušicu", kam se nikomu příliš nechce, ale všichni musí, protože si to přeje "Fíra", a co si přeje "Fíra", to je pro ostatní rozkazem. Pak ale stačí výkřik malého chlapce působící jako rána pěstí, která vás pěkně uvede do obrazu. V tenhle moment jsem dospěla k závěru, že bych určitě chtěla nejdříve číst a teprve pak vidět! Totiž my, co jsme nejdříve viděli, přicházíme teď při čtení o jistá překvapení a čtecí zážitky, ale nevadí.

Příběh je líčen z pohledu devítiletého chlapce Bruna, nicméně autor je dospělým člověkem, což je samozřejmě znát. Snaha o dětskou naivitu, myšlenkové pochody, mluvu atd. dospělému prostě ve většině případů nemůže projít. Ovšem pozor! Boyneho styl má natolik silné kouzlo osobnosti, že kdyby se mi snažil nakecat, že abeceda rozhodně nezačíná písmenem A, tak mu ještě zatleskám. Kniha je prostě psána tak, že lahodí čtenářovu oku i duši… jde z ní klid (podobně jako z Jany Eyrové), což je vzhledem k těžkému tématu dosti neuvěřitelná věc.
Bruno je malý velký badatel, takže když ve svém novém pokoji objeví okno a to, co je za ním, je jasné o čem dříve nebo později začne přemýšlet. Dokonce o situaci za oknem debatuje se svou sestrou, která je jinak naprosto "Beznadějný případ". Moment, kdy si dvě děti snaží nějakým logickým způsobem vysvětlit nevysvětlitelné výjevy odehrávající se za plotem, je až hrozivě absurdní.
A jako každý správný dobrodruh se Bruno jednoho dne rozhodne vydat na průzkum okolí svého nového domova. Okamžik, kdy na své výpravě objeví chlapce, co žije za oním záhadným plotem je strašlivý. Strašlivý tím, jak spolu mluví…úplně normálně o tom, jak se jim líbí jméno toho druhého, o tom, že jsou vlastně dvojčata, když se narodili ve stejný rok i den, kolik má kdo na své straně přátel, kdo nosí jakou pásku nebo o tom jak se museli stěhovat. Rozhovor dvou dětí z pohledu své strany plotu. Rozhovor, který umí u čtenáře vyvolat pořádnou husí kůži!

"Když ty jsi na špatné straně plotu," vzdychl si Šmuel.

Co asi udělá Bruno?


"To se ví, že se to stalo hodně dávno a nic takového už nemůže opakovat. Ne teď a ne v této době."
Píše se na poslední stránce knihy "Chlapec v pruhovaném pyžamu".


 
 

Reklama