> připravuji

Na papíře...

24. listopadu 2014 v 19:09 | Auril

A tak spokojeně jsem si žila- ukázka z připravovaného

6. února 2013 v 20:25 | Auril
Pokud jde o prózu... nezahálím a snažim se plodit opět něco rozsáhlejšího. Jde to sice pomalu, ale jde to... někam :)

Malá ukázka...



"Takže?"

???

Takže mě napadla skrytá kamera, zbloudilý sektářský nadšenec, případně možnost, že by v cigáru byla místo tabáku tráva. A v hlavě se mi pořád neurodilo jediné písmenko tvořící základ nějaké odpovědi.
Seděla jsem na lavičce na jednom z těch sídlištních hřišť, kam si místo malých dětí chodí "hrát" děti pubertální, a v ruce žmoulala dohořívající cigaretu. Zrzavé stvoření s pohledem zelenookého lemura, sebevědomě rozkročené proti mně, bylo svým způsobem hodno obdivu. Totiž vážnost ve tváři, se kterou čekala na mou reakci, byla fascinující.

Takže???

"Sorry, ale na tohle fakt nemám čas!" zašlápla jsem čmoudící zbyteček cigarety do písku a vstala. Můj plán zněl: nevyvolávat zbytečný rozruch a mírumilovně se odebrat směrem k domovu. Ovšem Lemurka, byla sebevědomá opravdu hodně a zastoupila mi cestu.

Děvče, netušíš, co děláš!

Se zájmem jsem si ji změřila a do úsměvu se mi vloudila trocha té samolibosti. Kdybych jen trochu chtěla, holka v momentě leží na zemi a pláče nad svými zlámanými kostmi. Totiž, jestli něco umím opravdu dobře, tak dát někomu ránu!

Můj otec ochranář ihned po mém narození dospěl k závěru, že jediný a nejlepší způsob, jak dosáhnout toho, aby jeho milované dcerušce nikdy nikdo neublížil, je poslat ji pomalu ještě s plínkami v gatích učit se bojovým uměním. Tatínkův sen se splnil - když chci, umím být docela nebezpečná.

"Podívej, vypadáš tak na patnáct, takže zatím jen slušně požádám... S dovolením!"
Odpovědí mi byl úsměv, takový ten škodolibý jakože - já vím a ty nevíš - následovaný plivancem do obličeje. Fakt plivanec... čekala jsem v podstatě cokoliv, ale tohle mě, přiznávám, z míry poněkud vyvedlo.

Lemuřice musela mít místo slin minimálně žíravinu. Do očí se mi totiž téměř okamžitě zahryzla ostrá, štiplavá bolest, která se rozeběhla po každičkém kousku očního nervu a zamířila si to přímou cestou i do toho nejtemnějšího kousku mého mozku. Co následovalo, bych mohla rozdělit do několika fází:
První zastavila příliv sprostých nadávek, kterými jsem tu malou bestii chtěla zahrnout. Mé ruce instinktivně vylétly k obličeji a marně se snažily vytřít z očí cizí sliny. Někdo je však pevně chytil a nepustil.

Něco v hrudi se pevně sevřelo.

Něco v hlavě skřípavě prasklo.

Pak přišla fáze druhá. Vlna bolesti mě srazila na kolena, chytla za dýchací trubici a spolu s mozkem se mi ji snažila vyrvat ven z těla nosní dírkou. Stisk okolo rukou zesílil a mou mysl i tělo naplnil pocit kořisti, na kterou se právě vrhl lovec.
Třetí fáze... třetí fázi, tak tu už jsem si naštěstí moc neuvědomovala. Jediné co vím je, že mé ruce byly opět volné - bezvládné.

Tolik k mému umění se bránit... prodrala se skrz mlhavý opar blížícího se bezvědomí poslední myšlenka.

"Zrod je plný bolesti!" zašeptal mi do ucha tichý dívčí hlas těsně předtím, než se mozek konečně rozhodl dát si pauzu a já se skácela k zemi.

Začalo to v kině - ukázka z připravovaného

3. prosince 2012 v 14:42 | Auril
Krátký úryvek z právě psaného a zřejmě rozsáhlejšího příběhu s fantasy tématikou:

"Ty Veri, co když má infarkt nebo tak něco? To se přece nadměrně tlustým lidem stává, ne?" A problém je, že když se ve škole probírala první pomoc, nedávala jsem zrovna moc dobrý pozor, tudíž nerozeznám příznaky infarktu od pšiknutí.
Z Veroničiny strany opět žádná odezva. To myslí vážně? Chápu, že mě chce momentálně ignorovat, ale proboha, tady jde přece o život!!!
"Slyšíš," zvýšila jsem tedy hlas a pořádně do ní dloubla loktem, "co je s tebou?!"
A sakra!
Rozhlédla jsem se po kinosále.
"A sakra," zopakovala jsem, tentokrát už nahlas.
Ehm… dobrá zpráva je, že baba nemá infarkt, ta špatná, že ho budu mít já. Totiž, nejen, že se nehýbala sousedka napravo, ale ani ta vlevo, vepředu, vzadu a vůbec všude kolem, nebyla žádná známka pohybu. Jako kdyby někdo na ovladači zmáčkl pauzu a veškeré dění v sále tak zastavil - pro ty, co se zrovna dloubali v nose dosti trapná situace.
Pro jistotu jsem si párkrát mávla rukou před očima… a neptejte se mě, čeho jsem tím chtěla dosáhnou, právě totiž nastala stresová situace a ty já nikdy neuměla moc zvládat!
Dobře, hysterie tady nepomůže, je třeba uvažovat racionálně a logicky a rychle se evakuovat co nejdál odtud! Osud zbývajícího osazenstva sálu mi byl zcela fuk, takže jsem od slov okamžitě přešla k činům a začala prchat úzkou uličkou mezi sedadly. Můj úprk ovšem neměl dlouhého trvání. Zastavilo mě prosté, opatrné, skoro dětským hlasem pronesené, pátravě tázavé a trochu bojácně znějící zvolání: "Haló!" které se mi dosti nečekaně ozvalo za zády. Vyděsilo mě natolik, že jsem se ke zmrzlíkům zcela nedobrovolně přidala taky.
"Huůů, tady!" opět hlas za mými zády.
Já říkám pořád, že lidi jsou nepoučitelní idioti. Vždyť to máte v každým druhým filmu: Ozývají se odněkud podivné zvuky? Je tam tma? Jste sama? Tak odtam proboha vypadněte!!! Všechny tři atributy má situace splňuje (kino plné zamrzlých lidí = jsem sama), a co udělám?
Otočím se, abych zjistila, kdože touží po mé pozornosti.
Ani nevím, co jsem čekala, že uvidím, ale rozhodně to nebyla obří hlava vykukující z promítacího plátna.
"Ughm," bylo asi to nejakčnější nač jsem se v dané chvíli zmohla. Pak už jsem byla schopna pouze strnulého postoje a vykuleného zírání na obří, smějící se hlavu.
"Ughm," odpověděl mi ksicht a pak nastala tma.
 
 

Reklama