> prozaicky

Tam na konci!

21. dubna 2014 v 15:18 | Auril

Tam na konci.... původně psáno pro soutěž Dvanáctka. Jelikož jsem ale trubka rourovitá a vymyslela jsem si své vlastní datum uzávěrky, které (světe div se) bylo daleko za datem oficiálním... dál raději nebudu komentovat a nechám číst ty, co číst chtějí...


Dvojí zaklapnutí dveří a nastartování auta s obytným vozem v závěsu. Lehký ženský povzdech následovaný mužským mlčením.

"Já ti nevím táto…"
"Co?"
"Jestli to je dobrej nápad."

Ticho.

"Slyšíš?"
"A co ti na to mám říct?"
"No co si myslíš přece!"
"O čem?"
"Jestli to byl dobrej nápad, jet takhle bez dětí."
"Jakejch dětí prosím tě? Jsou to dospělý lidi."
"Ale tvoje děti!"
"No jo…"

"Stejně si myslím, že měly jet s náma."
"Kdyby chtěly, tak mohly."
"Třeba čekaly, že je pozvem?"
"Na cestu, kterou nám daly k výročí?"
"No a?"
"Tak asi nechtěly, no."

Ublížený povzdech s tichem v závěsu.

"Doufám, že máme všechno."
"Hm…"

"Táto, vzal sis prášky?"
"Jo."
"Taky v tom prospektu mohli napsat, jaký je tam počasí… jak má pak člověk vědět co za oblečení zabalit."
"A proto vezem všechno…"
"Co bručíš?"
"Nic."
"Něco sis bručel!
"Nebručel!"
"Jsem tě slyšela, jak bručíš!"
"Ale nadával jsem na toho vola za náma… furt bliká jak potroublej."
"Nebuď sprostej!"
"Potroublej není sprostý."
"Ale vůl jo!"

Červená stuha do vlasů

1. prosince 2013 v 11:47 | Auril

Domácí skener varovně zaječel a uzamkl vchodové dveře. Malá holčička s blonďatým culíkem se vyděšeně kousla do rtu.

Slíďák - přišel na to.

"POZOR, PORUŠENA NORMA ČÍSLO ŠEST ČLÁNEK DVACET JEDNA ODSTAVEC TŘI SPOLEČENSKÉ ÚMLUVY UNIE NÁRODŮ! POZOR, PORUŠENA NORMA ČÍSLO ŠEST ČLÁNEK DVACET JEDNA ODSTAVEC TŘI SPOLEČENSKÉ ÚMLUVY UNIE NÁRODŮ!"

Se zatajeným dechem se ohlédla po displeji, kde na zobrazené siluetě dětské postavičky červeně zářila ta část, kterou skener vyhodnotil jako nevyhovující standardům.

"Efko! Nemůžeš si dát pozor!"

S pocitem úlevy, nicméně pod tíhou káravého tónu rodičky provinile vtáhla hlavu mezi ramena a rychle upravila pokrčený lem zářivě bílé ponožky.

Chtěla bych je rozbít! Všechny!

Neodpouštět a nezapomínat!

24. října 2013 v 11:18 | Auril
18:59

Hleděl na obří obrazovku, kde se každým okamžikem měly objevit výsledky letošních voleb. I přes své přesvědčení o tom, že patří do kolonky "Oblíbený politik, který si zářivým úsměvem, výřečností a neodolatelným šarmem umí podmanit davy" pociťoval mírnou nervozitu. Léta strávená ve středu zájmu médií a veřejnosti jeho umění sebeovládání zocelila natolik, že žádná z přítomných kamer nebo fotografů nemohla zachytit nic, co by prozradilo třeba jen lehký projev nejistoty.


19:00

V první okamžik zavládlo hrobové ticho, které utnula náhlá kakofonie zvuků.
Kameramani se dali do pohybu ve snaze dostat se co nejblíž, pořídit co nejlepší a nejdetailnější záběr a zachytit sebemenší emoci. Spouště fotografů řvaly jako pálící kulomety uprostřed bitvy a jejich blesky neomylně mířily na cíl. Reportéři si s mikrofony v ruce snažili prorazit cestu skrze dav, jeden přes druhého a druhý přes všechny křičeli své dotazy:
"Jak se cítíte?"
"Čekal jste takový výsledek?"
"Co tomu říkáte?"
"Proč myslíte, že voliči dali hlas právě vám?
"Udělal byste něco jinak?"
"Litujete, že jste šel do politiky"
"Jak se cítíte?"
"Jak se cítíte?"
"Jak se cítíte?"
"Jak se cítíte?"


19:03

Ke stínu muže, kterým býval, a jenž se právě snažil ustát setkání s realitou, přistoupili tři vysocí a ramenatí muži v černých oblecích s tvářemi jako vytesanými ze žuly.

Vstal a dopnul knoflíček od saka. Dva muži v černém ho lehce uchopili za paže a společně vykročili. Ten třetí před nimi rozbíjel dotírající masu davu pasoucí se na politikově výhře.

Svatý Václave...

10. října 2013 v 13:25 | Auril
Seděla na vrcholku toho, co před Dnem muselo být honosnou budovou a z čeho zbyl jen smutný stín sloužící za Útočiště těm, co přežili. Jako malá si představovala vznešené pány a krásné dámy, jak si bezstarostně a pohodlně žijí v těchto pevných zdech. Starý jí tehdy vysvětlil, že jejich současný domov nebyl honosným palácem, ale muzeem. "Národním muzeem!" zdůraznil se zdviženým ukazováčkem. Nejen, že nechápala význam slova muzeum, ale hlavně si nechtěla nechat vzít představu paláce plného šťastných lidí a sebe samé mezi nimi.
Malou holkou už dávno nebyla a pod slovem muzeum rozuměla sklad pro staré věci, na které se lidé chodili dívat.
"Proč něco tak stupidního dělali?" Její věčná otázka.
"Touha po poznání a zapamatování si toho, co bylo," odpovídal jí trpělivě Starý.
Záviděla těm dávno mrtvým lidem. Na rozdíl od nich toužila zapomenout, ale obrovské "muzeum" rozprostírající se všude kolem to nehodlalo dovolit.

Nikomu z nich.

Zmizelý

5. října 2013 v 11:24 | Auril
Hleděl do zrcadla a přemýšlel nad sebou. Nikdy nebyl nijak zvlášť výrazný. Vypadal jako chlápek od vedle, kterého si sotva všimnete. Už v pětadvaceti mu vypadala polovina vlasů. Se zbylou polovinou nebyl schopen nic kloudného udělat, a tak mu jen tak bez ladu ležela na lebce. Kombinace hranatého, tvarohovitého obličeje bledé barvy a malých oček schovaných za věčně upatlanými skly dioptrických brýlí, usazených na bambulatém nose, ho už na základce označila nálepkou nudného intelektuálského šprta. Jednu dobu přešel z brýlí na čočky v domnění, že něco změní.

Nevšimli si.

Ani oplácané tělo neforemného tvaru na atraktivitě nepřidalo. K nálepce šprta přibylo razítko s nápisem Nepoužitelný.

Aplikace

13. září 2013 v 13:56 | Auril
Psáno pro soutěž blog.cz "Setkání s literární postavou"

Aplikace se stahovala celou noc a já celou noc kontrolovala, kolik procent zbývá do konce procesu. Teď, když je hotovo a ukazatel nedočkavosti překonal světové rekordy, musím do práce. Vlastně - napadl mě ďábelský plán - můžou jít se mnou. Natěšeně jsem zalistovala aplikací. Je tolik možností... ale já měla dost jasno - prst se zastavil na Dumasovi a knize Tři mušketýři.
...
Schovala jsem mobil a snažila se ignorovat pohledy lidí i blikající policejní majáček. Brát ty tři francouzský dárečky s sebou do... no kamkoliv, nebyl dobrý nápad. Porthosovy stížnosti, že jeho oděv není vhodný do této podivuhodné společnosti, by se daly přejít, ale útok kordem na tramvaj? Snaha Athose o přiškrcení tramvajáka se slovy: "Nu což, vypadal jako kardinál."? Případně špice Aramisova kordu na krku přivolaného policajta? Ve finále můžu být ráda, že to skončilo domluvou a nezastřelila mě zásahovka.
...
Jsem nepoučitelná, úplně blbá a nešťastně zírající na divnou hmotu přilepenou všude po celém bytě a mně. "Já ty dva zaškrtím!" zařvala jsem na celej barák. To mám za to, že jsem Pejskovi s Kočičkou chtěla upéct opravdický dort. Stokrát jim člověk může říkat, že se do takového dortu nedává všecko, co je k jídlu nejlepší! Co udělají po sto první? "A takhle to dopadá!" opět jsem se snažila vyřvat svou frustraci. Nic, Pejsek a Kočička okamžitě pomažou zpět do aplikace!
...
Do třetice všeho nedobrého jsem vybrala Romea. Cílem bylo ukázat, že to nemusí být pořád jen Romeo a Julie. Jenže Romeo je Romeo, neustále mluvící, snící a myslící na Julii. Ve verších! No, jsem ženská ješitná a naše setkání tedy nemělo dlouhého trvání. "Ach Romeo, Romeo," s povzdechem a jedním kliknutím jsem ukončila náš příběh.

Stačilo!

Dalším kliknutím a bez povzdechu jsem vymazala aplikaci.

Jednou ti to vrátím 4\4

25. ledna 2013 v 20:23 | Auril
Nervózně přecházím po bytě a zuřivě si okusuji nehty. To až uvidí má manikérka, napadne mě opět naprosto nevhodná myšlenka. Jak proboha zrovna teď můžu myslet na manikúru? Někdy se sama sobě vážně divím.
Kouknu na Romana. Stojí u okna a sleduje noční ulici. "Kolik je hodin?" nevydržím a zeptám se.
"Třináct minut po jedenácté," odpoví a z jeho hlasu je znát napětí.
"Myslíš, že už..." nedořeknu, nemůžu to vyslovit nahlas.
Roman jen pokrčí rameny. "Co když zdrhne?" otočí se ke mně po chvilce tíživého ticha.
"To neudělá. Ví že na něj tady čeká pěkný paklík peněz a já mu docela barvitě vylíčila kolik fetu si za něj může koupit."
"Jo, barvitě líčit umíš výborně," usměje se Roman a napětí v jeho očích zmizí, zase jsou usměvavé. I já se trochu uvolním.
Najednou dostanu nápad. Chvíli si tu spásnou myšlenku hýčkám a převaluji v hlavě. Nerada bych, aby mi utekla.
"Romane?"
"Hm," podívá se na mě zvědavě, tón mého hlasu totiž věstí, že mám na srdci něco důležitého.
"Mám nápad."
Roman tázavě povytáhne obočí.

-

Jednou ti to vrátím 3\4

18. ledna 2013 v 19:14 | Auril
Pozoruji spícího MUDr. Onderku a nevím, jestli budu schopná vše dotáhnout až do konce. Teď, když mám udělat první krok, váhám. Ještě bych mohla vycouvat, ještě bych mohla... "Michale spíš?" otázku vyslovím zcela neplánovaně, prostě byla najednou venku. Dobrá tedy. Obavy zmizí a já jsem si jistá. Vím, že tuhle hru dohraji.
"Hmmm... copak," zamumlá rozespale.Vážně vypadá jako Hanák, napadne mě absolutně nevhodně.
"Splníš mi jedno přání? Prosííím," poškrabkám doktora na nahé hrudi.
"Jaképak?" zeptá se a otevře oči, na tváři úsměv. Však on tě brzy přejde.
"Chci propouštěcí papíry s tvým podpisem!" tón mého hlasu se razantně změní, chci aby mu bylo jasné, že si nedělám srandu. Nevěřícně zamrká, rty stále roztažené v širokém úsměvu.
"Nejsem si jistý, jak to myslíš?" nechápe.
"Tak, jak říkám!" můj mrazivý pohled váženého pana primáře konečně přesvědčí, že tohle asi nebude taková sranda, jak se ještě před pár vteřinami domníval.
"Ale... ale... to nejde," koktá, asi jsem chudáčka doktora opět vyvedla z míry.
"Já myslím, že to půjde," nemůžu si odpustit samolibý úsměv. "Co by se asi tak stalo, kdyby nedej bože, vyšlo najevo, že měl velevážený pan primář sex se svou pacientkou, navíc sex z její strany ne zrovna dobrovolný," primář vyskočí z postele, zamotaný do deky se přitiskne ke stěně a vyděšeně na mě zírá. "Jen v tomhle pokoji je hromada důkazů," zle se mi zablýskne v očích, " a i kdyby ne, tvou prdelku dokáži popsat naprosto dokonale," podle nazelenalého Onderkova odstínu soudím, že plán vychází. "Nesmíme také zapomínat na fakt, že ona pacientka je dcerou jednoho z nejlepších právníků v republice, velmi bohatého a vlivného člověka... což mi připomíná jeden úplateček, který nebohý pan primář přijal," pokračuji nevzrušeně ve výkladu.
"Tím potopíš i svého otce," pokouší se o chabou obranu Onderka.
"Nemyslím. Pokud vím, otec chtěl darovat peníze nemocnici, copak mohl tušit, že ony finance budou použity na soukromé výdaje jistého primáře? Nesnaž se doktore, otci by prošla snad i vražda, natož nějaký úplatek!" zarazím další Onderkovy pokusy o protesty.
Zřejmě mu vše pomalu dochází. Tiše stojí opřen o bílou zeď, lesknoucí krůpěje potu na čele.
"Dobře, myslím, že jsme hotovi. Obleč se a zařiď to!" vstanu z postele, seberu oblečení, které si primář večer pečlivě složil na židli a mrsknu je po něm. "Jo a David Hron, také opouští tento ústav!"

Jednou ti to vrátím 2\4

12. ledna 2013 v 19:50 | Auril
Směle nesměle předkládám část druhou...

Stojím ve svém novém pokoji a tomu co vidím, nějak nemůžu uvěřit. Bílé a holé zdi. Dvě oprýskané postele, dva noční stolky a skříně, umyvadlo, stůl a dvě židle. Tohle je snad vtip!
Naivně doufám, že někdo přijde a řekne, že došlo k omylu. To se ale zřejmě nestane. Jak mám v tomhle žít? Jediné co mě aspoň trochu utěšuje, je fakt, že mám tuhle jeskyň jen sama pro sebe. Nemohla bych být někde, kde je plno zoufalých trosek, které snad kdysi byly lidmi a... "Zoufalých trosek..." zašeptám do prázdného pokoje, "to je ono." Z dalších úvah mě však vyruší příchod sestry.
"Běžte do jídelny, bude se podávat oběd, já vám zatím prohlídnu věci!"
Cože?!

Jednou ti to vrátím 1/4

4. ledna 2013 v 20:03 | Auril
Tohle měla být původně krátká povídka, ale nějak se mi to psaní vymklo z rukou a vznikl příběh na 8 stran, který vám předkládám rozdělený na 4 části.
Rok 2009, publikováno také v Literární hlušině + na obvyklých místech kam přispívám.

Včera tomu bylo dvaadvacet let, co jsem přišla na tenhle svět a dnes hodlám událost svého narození náležitě oslavit.
Naposledy na sebe mrknu do zrcadla, popadnu kabelku a bez rozloučení za sebou zabouchnu dveře našeho domu. Možná bych měla spíše říci malého paláce. Otec je rád okázalý a rád dává najevo, že má dostatek peněz na rozhazování. No co, ať si dělá co chce, dokud na tom nejsem škodná já, jelikož i mně je vůně peněz více než příjemná.
Přejdu po příjezdové cestě až k bráně oddělující můj svět luxusu od světa těch ostatních. "Romane?" zavolám na mužskou postavu opírající se o mříže.
Roman odhodí nedokouřenou cigaretu do trávy a obrátí se ke mně se širokým úsměvem na tváři. Nedá mi to a úsměv mu oplatím. "Mohl jsi počkat uvnitř," říkám když otevírám bránu.
"Jo, ale dnes večer nemám na tvého otce náladu," odpoví a políbí mě na tvář. "Vypadáš úžasně," zašeptá mi ještě do ucha, pak chytne mou ruku a chce jít ke svému autu.
"Nee," zarazím ho, "pojď za mnou!" vedu ho přes trávník ke garážím.
"Páni," vydechne, když uvidí můj dárek k narozeninám. "BMW," obchází rudé auto a rukou lehce přejíždí po kapotě, "X6ka?" mrkne na mě. Jen pokrčím rameny, co já vím jestli X6 nebo X60... hlavně když je to auto pěkný, rychlý a moje.
"Tatík se vytáhl, co?" ušklíbne se Roman se zábleskem závisti v očích. Jeho otec sice sedí na hromadě peněz, ale nepustí chlup snadno, což Romana víc než štve.
"Tak jedem," hodím mu klíčky. Abych mu zlepšila náladu nechám pro dnešek řízení na něm, chci slavit a nebudu se celý večer dívat na jeho kyselej ksicht.
"Kam to bude madam?" zeptá se a nastartuje motor.
"Kakadu."
"Chachá," rozesměje se "koukám, že dnes to bude vostrý"
"Bude," souhlasím a v zápětí se s kvílením pneumatik vyřítíme z brány do nočních ulic Prahy.

Děvčátko

22. prosince 2012 v 17:13 | Auril
Bylo jedno malé děvčátko, které velice milovalo příběhy, kde dobro vždy vítězilo nad zlem, chrabří hrdinové ve jménu spravedlnosti a cti bojovali se zloduchy a kde elfové, andělé a čarodějky prováděli svá kouzla. Věřilo, že takový kouzelný svět doopravdy existuje. Jen musí přijít na to, kde tento svět hledat.
Dne, kdy děvčátko slavilo desáté narozeniny, dostalo od maminky dárek. Byla to kniha ,,Tajemství kouzel". Děvčátko mělo z dárku velikou radost, protože věřilo, že v této knize najde odpověď na to, jak se stát andělem, elfem nebo čarodějkou, že získá odpověď na otázku, jak se dostat do světa kouzel.
Vzrušením mu zářila očka. Ano, konečně našlo co hledalo. A je to tak snadné. Zavřelo, knihu, vyběhlo z domu a utíkalo ulicí, dokud nedorazilo k vysokému mostu. Ještě chviličku a budu andělem, pomyslelo si.
Jak zjistilo v knize, kterou mu k narozeninám darovala maminka, kouzelné schopnosti se probudí pouze v okamžiku nejvyšší nouze. Proto běželo k mostu. Nejvyšší nouze je přece boj o vlastní život.
Přelezlo zábradlí, zašeptalo ,,Teď se stanu andělem…" a vrhlo se do hloubky pod sebou.
Pád byl dlouhý a na jeho konci se z děvčátka nestal anděl, ale pouze krvavá skvrna na chodníku.

...

Zavřelo oči a otevřelo mysl.


Napsáno roku 2008
obrázek: ivaug

Sněm Bohů

20. prosince 2012 v 18:43 | Auril
Myslím, že je čas představit vám i mé naprosté prozaické začátky.

Rok 2008 a Sněm Bohů...

Okolo obrovského kulatého stolu v honosném sále sedí několik mužů a žen hovořících mezi sebou. Náhle se jeden z nich postaví a pokynutím ruky si zjedná ticho.
"Jsme tu všichni?" ptá se starý muž s dlouhými vousy. "Vypadá to, že ano. Dovolte mi tedy, abych vás všechny přivítal, čímž také zahajuji zasedání Božského sněmu," poklepal zlatým kladívkem do stolu a usadil se na krásně zdobenou židli. "Nejprve přikročíme k formalitám. Dnešnímu zasedání předsedám já, tedy Bůh moudrosti a hlavním tématem bude Lidstvo."
"Lidstvo? Už zase, to je na programu už po nevím kolikáté! Začíná to být nudné," vypískl nespokojeně mladík s červenými tvářemi. Nikdo jiný než Bůh nešvarů a zábavy.
"Ano je to časté, leč nezbytné. Já chápu, že Vás stále se opakující téma, milý pane kolego obtěžuje a nudí, bohužel Lidé jsou zdrojem neustálých problémů a ty je potřeba vyřešit," odpoví mu předsedající Bůh. "Pokud nemá nikdo žádné jiné připomínky či poznatky rád bych pokračoval," dívá se po ostatních přísným pohledem.
"Prvním bodem jednání, je problematika týkající se neustále se zvyšujícího počtu Lidí. Tuto záležitost musíme urychleně řešit, jinak hrozí, že nám to přeroste přes hlavu. Nějaké návrhy? Ale prosím vás, chtělo by to něco nového. Epidemie, hladomory i války to už zde bylo a efektivita, jak sami víte, je téměř nulová. Zase se rozmnožili a my jsme opět na začátku."
"Co na ně vrhnout ten… jak jen tomu říkají… asteroid? Tak jsme se přeci výborně vypořádali s těmi protivnými dinosaury," přihlásí se Bohyně chladu a zimy s nápadem.
"Tím by bylo ale Lidstvo vymíceno a to snad nechceme, ne?" protestuje proti tomuto návrhu Láska. "Chápu, je potřeba zredukovat počet, ale byla by škoda zničit takové výtečné dílo, jakým Lidé bezpochyby jsou."
"Výtečné dílo? Prosím vás nenechte se vysmát! Lidi jsou jako paraziti, zničí vše co jsme jim darovali. Znečistili vodu, otravují vzduch, týrají zvěř a za chvíli se začnou požírat navzájem. Myslím, že by se měla učinit přítrž té agónii panující na zemi a tento nepovedený pokus s Lidstvem by se měl okamžitě ukončit," křičela rozčileně Bohyně přírody.
"Já myslím, že hlavním problémem a prapříčinou všeho je to, že bylo lidem dáno až příliš velké množství rozumu," prohlásí Bůh svárů a intrik a škodolibě se podívá na předsedajícího. "Co kdybychom jim trochu toho rozumu sebrali a vrátili by jsme je do období lovců mamutů?"
"Ano, ano souhlasím se Svárem," horlivě přikyvuje Bohyně smůly a špatných náhod. "Je známo, že tato doba se vyznačovala krátkověkostí, chorobami a velkým množstvím nešťastných nehod. Což by mohlo vyřešit přemnožení a trvale udržet rozumný počet Lidí."
"Já bych je nechal být, však oni se, s menší pomocí kolegů Nenávisti, Pohromy a Války nebo Bohyně tyranie a lží zničí sami. Ostatně i ta jejich moudrost je zavede akorát tak do pekel, kde je budu toužebně očekávat já."
"No jo Smrťáku, ty aby sis nepřihřál svou polívčičku. Nemůžeš se dočkat až ti přibudou do sbírky další duše co?" mrkne na Smrt Bohyně spravedlnosti. "Ovšem musím podotknou, že jeho návrh stojí za zvážení a mělo by se o něm hlasovat," prohlásí rozhodně.
"Jsem také pro hlasování. Je to výborný nápad, který by vyřešil náš problém a to s minimálními výdaji," prohlásí Bůh obchodníků za souhlasného přikyvování ostatních.
"Dobrá tedy, budeme hlasovat," přikývne Bůh moudrosti a klepne kladívkem.
"Kdo je pro návrh?"
"Kdo proti návrhu?"
"Pouze dva hlasy jsou proti, ostatní souhlasí. Návrh byl přijat!" vyřkl Bůh moudrosti smrtící ortel nad Lidstvem, klepl kladívkem a ukončil zasedání.



 
 

Reklama