> střípky

Když je tma a já mám velké oči!

30. ledna 2014 v 11:05 | Auril
Ve Střípcích se připravte na hromadu mých výlevů napsaných v různých stádiích nálady. Obsah založen na skutečnosti, nicméně velmi/trošku přikrášlen, které jeho části jsou nebo nejsou pravdivé... Vyberte si :)
Je přesně dvacet dva padesát osm - dle mého názoru tedy hluboká noc. Náležitě ustrojena do nečasu a nepohody, chystám se na každovečerní výpravu. Nemám je ráda - za prvé proto, že je zima a hnusně. Za druhé… no, nejsem zrovna fanoušek nástrah, které si civilizace pečlivě připravuje pro každého, kdo v pozdních hodinách noci troufale překročí práh domova.

Otevírám dveře. Chodba je prázdná, tichá a tonoucí ve tmě. Zavěsím se za dveřní futro a vykloním tak daleko, jak to mé chabé tělo dovolí, pak zkusmo zamávám volnou rukou do prázdna.

Budiž světlo!

Pošetilé, dennodenně opakované jednání s nulovým výsledkem. Čas vyslat malou ušatou věc - nejmodernější výdobytek k rozsvěcení světel v tmoucích chodbách, kde je čidlo reagující na pohyb umístěno tak debilně, že člověka zaregistruje až na jejím konci - s krycím názvem Pes. Statečný tvor se pročmuchává černí až do bodu B, kde se přání stane skutečností a nastane světlo.

><
Vysvětlivka:
Proč nerozsvítím v bytě? Nachází se v něm osoba spolubydlící a ječící, že je případným světlem domácím oslněna, když chce spát.
><

S tichým komandováním Psa se plížím chodbou k nejbližším dveřím vedoucím do nočních ulic. V duchu spílám světlu. Teď je mi totiž nepřítelem, neboť za každým rohem hrozí setkání s lidskou bytostí, která by tak mohla spatřit mou pravou tvář v celé své nahé a na strašidlo aspirující kráse.

Pes si dělá, co chce! Zejména to, co nechci já.

Už je to tady!

3. července 2013 v 20:02 | Auril

Ve Střípcích se připravte na hromadu mých výlevů napsaných v různých stádiích nálady. Obsah založen na skutečnosti, nicméně velmi/trošku přikrášlen, které jeho části jsou nebo nejsou pravdivé... Vyberte si :)

Já myslela, že to přijde později. Mnohem později! Až budu stará, sklerotická, vrásčitá osoba dohadující se s kámoškami před domovem důchodců o tom, která z nás je největší frajer s nejvyšším počtem prášků a vrzajících kloubů.

Přišlo to dřív!

Zjištění, že již dnes jsem zrezivělým kusem železa, mne zasáhne. Hluboce a silně. Slzy v očích prudce zaštípou, abych je zahnala, musím si rychle uvědomit, kde se nacházím a komu všemu jsem na očích (smysl pro dramatično vážení, smysl pro dramatično). S hlubokým nádechem zvednu hlavu a ještě jednou se rozhlédnu po prostoru zaplněného světlem nepříjemně se odrážejícím od ploch všudypřítomného leštěného kovu a obrazovek. Pocit paniky mi vhání červeň do tváří.

Vlastně jsem to nějak podvědomě věděla a snaha tvářit se, že všudypřítomné náznaky nevidím, byla roztomile naivní. Potřebuju upgrade - aneb dřív to tu takhle nevypadalo, dřív brali ohled na kus zastaralého šrotu.

"Klap… pufff, klap… pufff," dveře za zády se s otravnou zuřivostí bez ustání otevírají a zavírají. Jako by je posedl zlý duch. A tohle je peklo.

Přesto se mi nechce vykročit ani o milimetr vpřed, jeden ze zmíněných náznaků se totiž nachází přímo přede mnou a dává mi pěknou řádku knokautů přímo mezi oči. Nicméně všudypřítomné potenciální a hodnotící pohledy… vykročím. Zorné pole čidla je tak vyklizeno od mé osoby a dveře konečně zavřou klapačku!

Mám vrásku na čele

25. března 2013 v 16:20 | Auril
Ve Střípcích se připravte na hromadu mých výlevů napsaných v různých stádiích nálady. Obsah založen na skutečnosti, nicméně přikrášlen, které jeho části jsou nebo nejsou pravdivé... Vyberte si :)

Říká se, že je nám tolik, na kolik se cítíme.

Cítím se stará.

V mém těle sídlí duše vetché a nemohoucí stařeny, a aby toho nebylo málo, objevila jsem svou první vrásku. Klidně si hnízdí na mém čele a blbě se usmívá - mrcha.
Raději se odvrátím od zrcadla, vytáhnu svou taštičku první pomoci (kosmetickou) a pustím se do každodenního ranního rituálu, jehož doba trvání se povážlivě prodlužuje.

Opláchnu obličej, vyčistím zuby, pak zrcadlu předvedu žraločí úsměv, načež musím s politováním konstatovat, že návštěva zubaře mě nemine.

ejmě něco bude na tom, že přílišné pití alkoholu a kávy v kombinaci s hořící cigaretou zastrčenou v koutku úst, chrupu neprospívá.

Ach jo, zubařů se bojím.

Napatlám na ksicht všechny možné vodičky, podklady, pudry, korektorem se marně snažím zapatlat kruhy pod očima a nějaký ten červeně svítící pupínek, jedna oční linka, druhá oční linka, řasenka, zdravíčko na tváře, rtěnka, kontrolní pohled do zrcadla a má zkrášlovací kůra je u konce.

Mrknu na hodiny. "Ku.va," ujede mi… "nestíhám, nestíhám." Začnu splašeně pobíhat po bytě, hledat podprsenku, kalhotky a nějaký ten další kousek oblečení, všechno možné i nemožné naházím do kabelky velikosti lodního kufru a s jazykem na vestě vybíhám z baráku.

Celá udýchaná doběhu na zastávku, a už jen zamávám mizející tramvaji. Zase přijdu později než bych chtěla, rezignovaně pokrčím rameny a jdu si koupit loupák.

Po nelítostném boji u tramvajových dveří, pětiminutovém dohadování s jakousi stařenkou, která se vehementně dožaduje toho, aby mi na klíně mohla držet tašku, a po té co jsem se úspěšně prodrala houfem dětiček základní školy (kteří Bůh ví proč, jedou v největší dopravní špičce na výlet) jsem úspěšně dorazila na místo svého pracoviště.

Vpadnu do kanclu, pozdravím kolegy, zapnu počítač, znechuceně přelétnu pohledem emaily a nekonečný seznam pracovních povinností, který bych nejraději přesunula z nešního dne na ten zítřejší, pozítřejší, popozítřejší... na nikdy. Smutně kouknu do prázdného kelímku s kávou. Latte s příchutí karamelu, které žádnou příchuť nemělo. A proto raději: "Tomé, nejdem na cigáro?" zahalekám na kolegu ve vedlejší kanceláři. Aspoň jedno malé, úplně malinké odsunutí...

Jsem znechucená, unavená, stará a mám vrásku na čele.


obrázek Presley-Art

Tak a mám nový...

14. prosince 2012 v 18:46 | Auril
Ve Střípcích se připravte na hromadu mých výlevů napsaných v různých stádiích nálady. Obsah založen na skutečnosti, nicméně přikrášlen, které jeho části jsou nebo nejsou pravdivé... Vyberte si :)

Nápsáno roku 2010.

"... nebuď nervózní, neboj se, hlavně pořádně poslouchej co máš dělat a na všechno se zeptej! A zavolej mi! Nebo ti raději zavolám já? Já ti zavolám! Neměla bych jet raději taky?"

"Mamí proboha..."

Sice chápu rodičovskou lásku, ale čeho je moc, toho je příliš. Tohle poslouchám už čtrnáct dní v kuse.

"... to bude jen fik, fik a hotovo, nebudou mi transplantovat játra!" Odpovědí mi byl pohled raněné laně.


Nastupuji do auta a vítá mě rodič číslo dvě, v uších mi ještě pořád zní starostlivé dotazy a připomínky mé drahé matky.

"Máš všechno?"
"Asi jo?"
"Asi?"
"Jo, všechno."
"Jedla jsi? Můžeš vůbec jíst? Máš tmavý brýle?"
"Jooo," Bože za co mě trestáš?

Pár úvodních frází na téma co jsem zapomněla a můžeme vyrazit na cestu.


Bílá budova mi připomíná horský komunistický hotelový komplex. Nejsem citlivka, ale od vyhlášeného centra bych očekávala něco... no lepšího. Trochu otráveně nakrčím nos a obhlížím kaluž velikostí připomínající brněnskou přehradu. Nakonec vzdám snahu ji obejít a vezmu to skrz.

S čvachtavým zvukem vejdu do budovy, kde mě uvítá tmavá místnost s velkým půlkruhovým pultem a obrýlenou dámou za ním. Ta na mě nejdříve vrhne zářivý úsměv, když si však všimne rozprsklých mokrých stop co se za mnou táhnou, objeví se jí na čele vystouplá žíla a rty se jí promění v rozmrzelý úšklebek. Chvíli přemýšlím, jak bych zachránila situaci, ale při představě, jak vytírám podlahu papírovým kapesníčkem, raději jen pokrčím rameny a rychle se jí zeptám, kudy kam.

"Za skleněnými dveřmi doleva."

Aha.

Projdu skleněnými dveřmi a zahnu doleva.

???

Vzteklá elegance

10. prosince 2012 v 20:12 | Auril
Ve Střípcích se připravte na hromadu mých výlevů napsaných v různých stádiích nálady. Obsah založen na skutečnosti, nicméně přikrášlen, které jeho části jsou nebo nejsou pravdivé... Vyberte si :)

Nápsáno roku 2010.

Občas mě chytají podivné manýry, které se projevují tím, že se snažím být za elegantní dámu. Tak tomu je i dnes. Je velmi brzy ráno a já vycházím z domu - černé kalhoty od kostýmku, elegantní kabátek téže barvy, světle šedý šál umně uvázaný kolem krku, nezbytné podpatky, vlasy stočené do hladkého drdůlku, důležitý výraz ve tváři a obrovský béžový kufr, který je těžký asi jako kráva těsně před porodem - "vrrrzzz, vrrrzzz… skříííp".

"Dobrý den," pozdravím sousedku, která právě venčí svého psího mazlíčka. Pokukuje po mně a zavazadlu, které za sebou s rachotem táhnu. Už, už vidím, jak jí ze rtů chce vyklouznout zvědavý dotaz na to kam jedu, co tam budu dělat, jak dlouho to budu dělat, případně co mám v kufru… Ovšem, když jejímu psovi přejedu nohu - ups - otočí se a kvačí směrem k domovu. Díky bohu tedy nevidí, že jsem dokázala přejet i svou vlastní nohu. Jak? Neptejte se, je mi to záhadou. "Skříííp, skříííp… vrz". Ach jo, kam se poděla má elegance? Nicméně nevzdávám se a dál si to, já i kufr, rachotíme po chodníku směr tramvaj. Co jiného mi zbývá, že?

Díky zvukům, které kufřisko vydává o nás po chvíli ví celé sídliště a já se tak právě stala jeho největší hvězdou. Z pod řas pokradmu sleduji své obecenstvo vykukující zpoza záclonek. No tak mi vrže kufr, booože.

"Vrrrz, vrrrz… skříííp."

Dalším hřebíčkem do rakve mé elegance je, když mi kufr uvízne mezi dvěma zaparkovanými auty a já celá zpocená, červená a vzteklá, tahám za držadlo a snažím se ho vyprostit. Kdyby mi nepomohl okolo jdoucí mladý muž, tahám tam za držadlo snad dodnes.

Ještě nikdy mi cesta na zastávku nepřipadala tak dlouhá.



Publikováno i na PP a auril.pise.cz
Obrázek - Black-Nemesi

Dialog s...

6. prosince 2012 v 11:00 | Auril
"Ach jo."
"Co vzdycháš?"
"To myslíš vážně?"
"Co?"
"No, že se ještě ptáš."
"Hm... ano."
"Pche... jasně, přisyp sůl do otevřené rány. Posluž si."
"Tak promiň, jen mě zajímalo, co se stalo."
"Nic! A to je právě ono… NIC! Však to moc dobře víš, tak buď té lásky a přestaň s tímhle divadýlkem!"
"Dobře, vím, ale..."
"Ještě abys nevěděla, když za to můžeš!"
"Já?"
"A kdo jinej asi tak?"
"Lenost holčičko, L E N O S T!"
"No… co si to… nejsi nějaká drzá?"
"Ne, jen říkám, jaká je skutečnost. Navíc se nehodlám nechat očerňovat, musím myslet na svou pověst."
"Brblibrblibrbi... můra jedna brblibrbli... se s ní nebudu vůbec bavit, brbli brbli..."
"Prosím?"
"Nic (brblibrbli)... Tohle nemá s leností nic společnýho. Tohle, má milá, je o nedostatku inspirace, nápadů a podnětů... což je, jak jistě víš, TVÁ práce."
"Neustále tu pro tebe mám v zásobě nápady... skvělé nápady."
"Že si na žádný nepamatuju?
"Například včera:

V mramorovém koutě
na území nikoho
kde jen prach
a zvadlé listí
leží..."

"Chachá, a co bych s touhle... touhle hrůzou měla si tak dělat?"
"To byla pouze myšlena, prvotní nápad, a kdybys zvedla ten svůj zadek a něco s ní udělala, stala by se ze slov báseň. Ale to ne, madam by musela moc přemýšlet, namáhat závity a zapnout počítač nebo vzít do ruky tužku."
"Nejspíš jsem měla na práci něco jinýho."
"Och pak se ti velice omlouvám, zřejmě mi něco uniklo. Nechystala se zrovna na pilátes? Ne, počkej tam jsi byla dvakrát, načež jsi usoudila, že něco tak nudného nebudeš provozovat..."
"Šestkrát!"
"...takže jsi šla na zumbu? Vlastně té ses věnovala v teple domova, že? I když, dá se něčemu co člověk zkusil jen jednou, říkat, že se tomu věnoval?"
"Třikrát, pak jsem nemohla kvůli nemoci."
" ale ne, nejspíš to bylo flamenco. Počkat.... o tom vlastně jen mluvíš, jak dlouho... půl roku, rok?"
"Čekám, až začnou nějaký dobrý kurzy. Hele a nespletla sis pojmy? Ty jsi má Múza, ne Svědomí, tak mlč a syp nápady."
"Jelikož tvé svědomí pošlo na lenost musím zvládat víc funkcí naráz."
"Hele víš co? Jdi pryč."
"Vážně říkáš Múze ať jde pryč?
"Jo!"
"Budeš toho litovat."
"Nevyhrožuj"
"Konstatuji."
"Tak nekonstatuj a jdi... Múzu co se proměnila na otravnou Můru mého svědomí fakt nepotřebuju."
"Jak myslíš..."


"Múzo?"


"Múzo?!"


"Múzooo!"


"To jsem zase něco pos..."


Polomrtvá kočka

4. prosince 2012 v 17:54 | Auril
Ve Střípcích se připravte na hromadu mých výlevů napsaných v různých stádiích nálady. Obsah založen na skutečnosti, nicméně přikrášlen, které jeho části jsou nebo nejsou pravdivé... Vyberte si :)

Nápsáno roku 2010.

Jsem tragická figurka... tragéd, co marně hledá smysl toho co ostatní hrdě nazývají životem. Jestlipak existuje někdo jako já? Někdo, kdo právě teď sedí někde v rohu a přemýšlí - pokud strčím hlavu do lavoru s ledovou vodou, probudím tak v sobě alespoň trochu životního elánu? Marná snaha, řekla bych mu, tohle už jsem zkoušela... nefunguje to. Tak zkusíme teplou... s novým "geniálním" nápadem na zabití času a s myšlenkami v závěsu se odeberu do koupelny.


Kde jsem to jen četla... že každý z nás má někde v nitru ukrytý kus divokého zvířete, které je třeba probudit a pak se nechat vést jeho instinkty... Tehdy jsem se tomu článku pošklebovala a ani ho nedočetla do konce.. škoda, mohl tam být někde návod k použití. Tonoucí se stébla chytá.

Co bych tak asi mohla být já?

Zapřemýšlím.

Polomrtvá kočka... které by nepomohl ani přivolaný veterinář!

Usměji se sama nad sebou. Aspoň, že neztrácím smysl pro humor - dá-li se tomu tak říkat.

Z melancholického rozjímání mě však náhle vyruší štiplavé pálení pravého oka. "Do prdele," nadávám a snažím se nahmatat ručník. Místo toho se mi však podaří shodit veškeré věci z poličky a spláchnout si do očí ještě jednu dávku šampónu. "Doprdeleee," teď už ječím na celý byt a vzteky se mi chce téměř brečet. Nakonec se posadím a snažím si opatrně vypláchnou oči. Zatím mám spíš pocit jako by mi oční bulvy měly každým okamžikem vypadnout z důlků. Už někdy někdo oslepl ze šampónu? Jestli ne, tak já budu určitě první a jediná na světě.

Jsem tragéd - vrrrmňáááuuu

Odpotácím se z koupelny, kde zanechávám mokrou spoušť. To SE pak uklidí. Se zrcátkem v ruce zkoumám bolavé oko na denním světle. "Jau," je celé červené, uslzené a bolavé. To přežiješ holka - povbuzuji sama sebe a snad bych se i poplácala po rameni, kdyby mi to nebylo až moc hloupé.

Pohled mi sklouzne k telefonu ležícímu na stole. Chvíli nerozhodně postávám a přemýšlím, jestli se mi vůbec chce na něj podívat. Jsou dny, kdy mě prázdný displejm umí rozhodit o něco víc než obvykle. Nakonec však přivřu bolavé oko a tím zdravým se na telefon přeci jen kouknu

Nic.

Chm...

Mobil položím zpět a tvářím se jako by nic. Vůbec mi to nevadí, vlastně se mi ani nikam nechce, takže... ale vadí, vadí mi to tak moc, že polomrtvá kočka je chcíplá zas o trochu víc. Jenže, když chci, umím být přesvědčivá, takže se spokojeným výrazem ve tváři postavím vodu na kafe, vzpomenu si, že v lednici mám láhev výborného vína a v poličce několik DVD, která jsem ještě neviděla, a vlastně nemám důvod abych někam šla, jen bych utratila spoustu peněz za vstupy, drinky a venku je zima a hnusně a...

Umět obelhat samu sebe... důležitá vlastnost.

Akce Hororo

2. prosince 2012 v 13:14 | Auril
Ve Střípcích se připravte na hromadu mých výlevů napsaných v různých stádiích nálady. Obsah založen na skutečnosti, nicméně, které jeho části jsou nebo nejsou pravdivé... Vyberte si :)

Nápsáno roku 2010.

...

Zřejmě se tvářím jako odsouzenec, kterého vedou na popraviště. Jen jednu věc, jednu jedinou věc… rychle a čistě, bez zbytečných průtahů a rozmýšlení - lehce kývnu hlavou na znamení souhlasu. Jsem vážně tak naivní, nikdy to nedopadlo tak, jak jsem si přikázala, proč by mělo dnes?

Náhle z pomalého tempa alá hlemýžď zrychlím na vyšší rychlostní stupeň. Dáma, kráčející naproti mně, se této nenadálé změny lekne, klopýtne a lehce do mě vrazí. Co děláš babo!
"Promiňte," zašvitoří omluvně. Věnuji jí široký úsměv a za babu se v duchu omluvím. Ovšem výraz trestance je tu zpět, vidím totiž cíl své cesty - vchod do jámy lvové. Ach jo…
Vyjdu tři schody, na chvíli se zastavím a ohlédnu se. Zvažuji možnost zbabělého úprku, ale dobře vím, že dřív nebo později sem budu muset… Ach jo - můj oblíbený výraz pro všechno.

Vcházím. Zářivka na stropě nepříjemně poblikává. Odkudsi ke mně dolétne útržek známé melodie. Pokradmu se podívám doleva, doprava… nikdo si mě nevšímá - naštěstí.

Pár opatrných krůčků, rychlé vyběhnutí schodů vedoucích do patra… ještě kousek a budu tam… opět kradmý pohled na všechny strany, stále mi nikdo nevěnuje pozornost. Uff. Rychle prohlížím terén dokud mi pohled nezavadí o TO pro co jsem přišla. Povzbuzena prozatím zdárně probíhající akcí vyrazím jako ohař, který právě ucítil pach nebohé kořisti. Jeden, dva, tři… sedm dlouhých kroků, rychlý pohyb ruky… A mám tě!
Rychle se otočím a… do pytle, kdo to sem dal? Minule to tady určitě nebylo! Sakra!
Stojím a nerozhodně hledím na věc, která pro mě jisto jistě bude i dnes znamenat porážku. Natáhnu ruku a …

Vycházím na denní světlo. Ani nejsem moc naštvaná, spíš smířená.

Dnes odcházím se čtyřmi laky na nehty, leskem na rty, stíny na oči, krémem na ruce, hřebínkem, jakousi čistící vodou a tužidlem na vlasy. A to jsem si šla JEN pro šampón!!!

Sakra, šampón… já ho nekoupila. Ach jo.
...


Publikováno také na PP a auril.pise.cz

S louží v botě

1. prosince 2012 v 14:28 | Auril
Ve Střípcích se připravte na hromadu mých výlevů napsaných v různých stádiích nálady. Obsah založen na skutečnosti, nicméně, které jeho části jsou nebo nejsou pravdivé... Vyberte si :)

Nápsáno roku 2010.
...

Je zajímavé, že když se ve filmovém světě spustí déšť, můžeme vidět rozjásaného hrdinu, jak s radostí a výskotem, deroucím se mu z hrdla, ladně tančí mezi kapkami deště. Případně hrdinu, který s melancholickým výrazem ve tváři a cigaretou v ruce, míří rozvážným a klidným krokem někam za svým cílem.
V mém případě... ještě jednou se ten blbej deštník obrátí, tak přísahám, že ho zadupu do země, zuřím v duchu, když klopýtavě spěchám na tramvaj a v jednu chvíli se zároveň snažím schovat klíče, zabránit vypadnutí knížky z kabelky, vypnout mobil, který se právě rozhodl sám od sebe volat na neznámé číslo a ovládnout deštník, který se mi během pěti minut už po třetí obrátil vzhůru.
Takhle filmoví hrdinové fakt nevypadají.
Tak vypadám já.
Hmmm... asi jsem si dnes neměla brát lodičky.

Konečně i já stojím před svým cílem. Mokrá od hlavy, až k patě, se zničeným parapletem v ruce a louží v botě. Už si nikdy nekoupím deštník u Vietnamců... no jo, ale zase stál jen šedesát korun. Neberte to.
Našroubuji si na rty umělý úsměv a s nechutí vkročím do budovy, kde trávím většinu pracovního týdne. Proč jsem se jen nenarodila jako zlaté dítě? Proto!
S nechutí a umělým úsměvem chodím po chodbách, zdravím kolegy a hovořím s nimi. Při několika málo příležitostech nechuť a umělý patvar ze rtů zmizí, ale rychle se vrací zpět, jsme totiž kamarádi - možná i nejlepší přátelé.

Další den za mnou. Přežila jsem a dokonce bez vážné újmy na duši. Otvírám dveře a rychlým krokem mířím pryč. Prší... a já si zapomněla odšroubovat úsměv - zřejmě proto se na mě všichni tak divně dívali.
Šlápnu do louže a úsměv uvadá sám od sebe. Tak je to správně. Dnes se chci mračit na tenhle usmrkanej svět.

...

také na: PP a auril.pise.cz
 
 

Reklama